Jan 17,1-8 Ježíšova modlitba za učedníky (Květná neděle)

1. První reakce
• Text, u něhož stejnou měrou vnímáme věroučnou závažnost jako
nepřístupnost a nesnadnou uchopitelnost. Čtenář má pocit, že beznadějně
klouže po povrchu a nedokáže se dobrat pravého smyslu. Jaký homiletický
přístup zvolit, aby se kázání neproměnilo v teologickou přednášku, která
zůstává vzdálena nejen situaci posluchače, ale nakonec i pozemskému
Ježíši?
• Proč vůbec Ježíš musí prosit o vlastní oslavení? Co konkrétně znamená
oslavení?

2. Text
2.1. Poznámky k jednotlivým výrazům
Klíčový výraz δοξαζω se u Jana vztahuje jednak k dílu Syna, tedy k jeho
slovům a skutkům, zjevujícím Boží slávu mezi lidmi, jednak k dílu Otce,
který svého Syna pozdvihuje zpět do své božské slávy, a konečně k dílu
Ježíšových učedníků, kteří jsou posláni dovršit oslavení Syna.
v. 1: η ωρα označuje zlom v Ježíšově životní cestě, Bohem stanovený čas
jejího naplnění. Nejde jen o blížící se smrt, ale především o návrat Syna
ke svému Otci, spojený s jeho oslavením. Ovšem Jan neopomene
zdůraznit: je to také hodina, kdy se učedníci rozprchnou domů a nechají
svého Mistra samotného (J 16,32).
v. 2: moc nad všemi lidmi = doslova παση σαρκοσ, tj. veškerým tělem;
ζωη αιωνιοσ − janovské označení spásy, život ve společenství s Bohem;
je člověku darován již nyní a po smrti dosahuje svého naplnění.
v. 3: γινωσκω – v tomto případě se nejedná o kognitivní akt, ale spíš o
poznání v SZ smyslu těsného společenství.
v. 6: το ονοµα – Boží podstata, jeho svatost, spravedlnost a láska. 2.2. Kontext
Perikopa je první částí tzv. velekněžské modlitby, která tvoří celou 17.
kapitolu. Modlitba je vyvrcholením Ježíšových řečí „na rozloučenou“,
v nichž vysvětluje smysl svého poslání a uvádí učedníky do nové situace,
která nastane po jeho odchodu. Od předcházejících řečí se liší tím, že je
prosbou k Bohu – ovšem učedníci ji mohou a mají poslouchat, protože je
také přímluvou za ně (podobnou Ježíšovu „veřejnou“ modlitbu – dokonce
se stejným gestem! - najdeme třeba při vzkříšení Lazara, srv. J 11,41n).
Zároveň je tato modlitba předehrou následujícího pašijního příběhu a
vlastně nahrazuje „synoptickou“ Ježíšovu modlitbu v Getsemanské
zahradě. Motiv oslavení Otce a Syna, který je pro celou kapitolu určující,
se objevuje u Jana již dříve, nejvýrazněji ve verši 13, 31n, jehož je
velekněžská modlitba svého druhu rozvinutí.
Vymezení perikopy v luterském lekcionáři je poněkud svévolné, více
by se nabízelo ukončit ji už v 5. verši (pak by ovšem zůstalo stranou
zásadní eklesiologické téma kapitoly), anebo naopak později (pak by se
myšlenkově hutný text neúměrně rozrostl). Obecně se ovšem vnitřní
členění kapitoly dá jen těžko odhalit, což souvisí se specificky janovským
„spirálovitým“ způsobem vyjadřování. Verše 1.-8. můžeme pokládat za
jakýsi úvod do přímluvné modlitby (teprve v 9. v. zazní „za ně prosím“),
který shrnuje vztah mezi Otcem, Synem a těmi, které „Otec dal Synovi“.

2.3. Komentář
v. 1-2 – Ježíš obrací své oči k nebi, tedy – v janovském smyslu – tam,
odkud přišel a kam se má opět navrátit. Důvodem Synovy prosby není
touha po vlastní slávě, ale po oslavení Otce. Ježíš si přeje dovést své
pozemské dílo do konce, rozuměj: do smrti. Právě tím oslaví svého Otce
a zároveň sám bude oslaven. Cílem tohoto dění ovšem není jen
vnitrobožská oslava, která probíhá kdesi nad našimi hlavami; také lidé na
ní mají získat účast. Naše vtažení do Boží slávy se děje skrze Syna, jemuž
Bůh dal moc nad všemi lidmi, nad jejich životem a smrtí. Tuto svou moc
Syn nakonec uplatňuje nikoli soudem, ale spásou, totiž darem věčného
života – buď všem lidem (jak překládá ČEP), anebo (v souladu s v. 6) těm,
které mu svěřil Otec (tak Kralická i jiné překlady). Podmínkou naší spásy
je ovšem Synovo oslavení. Můžeme tedy shrnout: Ježíš prosí Otce o

vlastní oslavení nakonec kvůli nám lidem: vždyť jedině Otec může
přijmout svého Syna zpět do slávy, a tím do ní přijmout i nás (J 3,14n).

v. 3 je vysvětlením (snad dodatečně vsunutým), v čem spočívá věčný
život: v hlubokém společenství s Bohem a Ježíšem Kristem. V důrazu na
„jediného pravého“ Boha můžeme spatřovat polemiku proti pohanství
s jeho božstvy a vykupitelskými postavami (pavlovskou paralelu
nalezneme v 1Kor 8,5n, janovskou v 1J 5,20).

v.4-5 dále rozvíjejí myšlenku oslavení: Syn celou svou pozemskou cestou
(až do smrti) oslavil Otce. Má-li být nyní oslaven Syn, nemá mu být dáno
něco navíc, co předtím neměl (jak předpokládá například hymnus ve Fp
2,6-11), ale vrací se mu zpět jeho původní sláva, kterou vlastnil ještě před
stvořením světa. Syn se navrací zpět do společenství se svým Otcem. Tím
se ovšem kruh božského dramatu neuzavírá, nýbrž naopak otevírá: Syn do
svého oslavení zahrnuje také věřící (J 17,24). Svým sestoupením nám Syn
přiblížil Boha a svým vystoupením nás vtahuje do věčného života.

v.6 obrací naši pozornost od kosmických rozměrů k úzkému kruhu
Ježíšových věrných. Jsou to ti, které Otec dal Synovi, tedy Boží vyvolení.
V pozadí je patrně představa stáda, které svěřuje Bůh Ježíši k opatrování.
S ní se u Jana setkáváme vícekrát, nejvýrazněji v 10. kapitole
v podobenství o dobrém pastýři. Ježíš se za své učedníky modlí právě
proto, že za ně cítí odpovědnost v okamžiku, kde je má ponechat samotné.
Ježíš svým svěřeným lidem zjevil pravou podstatu Boha a oni jeho slova
zachovávali. Motiv zjevení Boha oddělenému kruhu vyvolených má
esotericko-gnostický nádech, avšak Jan přesto neztrácí ze zřetele ani celý
svět (J 17,23).

v. 7-8 vysvětluje, v čem spočívá ono „zachovávání slov“: jde o hlubší
proniknutí do tajemství vztahu mezi Otcem a Synem. Popisuje se tu proces
poznání, kde má Ježíš úlohu prostředníka mezi Bohem a člověkem:
přijímá od Boha slova zjevení, vychází od Boha a předává tato slova svým
učedníkům. Oni je přijímají a tím zároveň nahlížejí, že tato slova pocházejí
od Boha, a tak odhalují také pravou Ježíšovu identitu: je to ten, který je
Bohem poslán.

9

3. Teologická témata
Protože je v perikopě koncentrována téměř celá janovská teologie
(z velkých janovských témat chybí pouze Duch svatý), je následující výčet
pouze výběrem toho nejdůležitějšího.

3.1. Ježíš celou svou pozemskou cestou oslavuje Boha. Ani v Janově
podání, tak odlišném od synoptického, se ovšem nejedná o triumfální
tažení božského hrdiny, ale o cestu lásky, služby (J 13,1-20) soucitu
s trpícími (J 11,35), sebe-snížení a sebe-vydání. Tím Ježíš zjevuje, kým
Bůh vpravdě je. Vrchol jeho pouti, kdy dovršuje oslavení svého Otce a je
Otcem sám oslaven, je zároveň místem největšího ponížení.

3.2. Věčný život můžeme označit za plod Ježíšova oslavení Otce. Boží
oslavení není žádná narcistní hra svaté Trojice, ale otevření Boží slávy pro
všechny, kdo přijmou Syna jako Božího posla a uvěří v něj. V okamžiku,
kdy Syn život ztrácí, my jej od něj získáváme.

3.3. Církev je v perikopě charakterizována primárně jako ze světa
vydělené společenství, které Otec svěřil Synovi, které přijalo Synova slova
a tato slova uchovalo, což pro Jana především znamená: uvěřilo, že Bůh
Ježíše poslal. Teprve v následujících verších přibydou další prvky: věřící
mají oslavit Syna, jsou posláni do světa, ale svět je nenávidí atd.

4. Podněty pro kázání
4.1. Kazatel, který připravuje bohoslužby na neděli zahajující pašijní
týden, může vznešenost Ježíšovy řeči (ve velekněžské modlitbě snad ještě
více vystupňovanou) vnímat jako kámen úrazu: zde se přece vůbec
nehovoří o Ježíšově utrpení, ale spíš se otevírá vhled do tajemného dění
mezi nebem a zemí, které s drsnou realitou Ježíšova zatčení, výslechu,
mučení a popravy nemá mnoho společného. Je dobré mít stále na paměti,
že Janovo evangelium není převyprávěním Ježíšova příběhu, ale jeho
teologickou (a místy dost abstraktní) reflexí. Jan „nepřeskakuje“ lacině
pozemskou skutečnost, ale vede své čtenáře k pochopení, že v Ježíšově
příběhu s námi a pro nás jedná Bůh sám, který „svou slávy říš opustil kvůli
nám (Svítá 108)“. Paradox janovských pašijí je proto možné učinit přímo

10

základem kazatelské meditace. Ježíš dosvědčuje Boží slávu tím, že
božskou sféru opouští a stává se služebníkem lidí. To, co se navenek jeví
velmi neslavně, je právě zjevení Boží velikosti. Tam, kde končí život a
všechny jeho možnosti, se nakonec otevírá život věčný. Zdánlivá prohra
je ve skutečnosti vítězstvím nad hříchem a smrtí.

4.2. Toto poznání paradoxního charakteru Božího jednání pak smíme
vztáhnout i na své životy se všemi jejich zdánlivě slavnými výšinami,
které se mohou nakonec ukázat jako okamžiky odcizení Bohu, ale i
neslavnými propady, v nichž se možná o to více setkáváme s Božím
milosrdenstvím a pomocí. Naplněný, věčný život nenalézáme v úspěších,
síle, zdraví, neomezené seberealizaci, v plnění všech našich přání, ale ve
spojení s Kristovou cestou ponížení a v naplňování Boží vůle. Nezažila
snad také církev v minulosti mnohokrát, že se právě v dobách útisku nebo
přímo pronásledování stávala nositelem Boží slávy a její duchovní
potenciál se uvolňoval, zatímco v dobách prosperity a „světského
panování“ se Bohu vzdalovala a vnitřně hynula? Na konci svého života
Ježíš bilancuje: oslavil jsem Boha a svou smrtí toto oslavení dovrším. Jak
bude vypadat naše bilancování? Předložíme před Boha s patřičnou hrdostí
vlastníma rukama vybudovanou slávu – anebo pokorný život „ad maiorem
Dei gloriam“?

4.3. Homileticky produktivní je také vyjít ze situace církve – vždyť za ni
se tu Ježíš modlí. Nelze ovšem obejít skutečnost, že Janovo evangelium
podává poněkud jednostrannou eklesiologii, která nemá mít (a snad ani
nechce mít?) obecnou platnost. Za Ježíšovou řečí prosvítá pocit ohrožení
stádečka, ze všech stran tísněného zlým světem kolem. S janovskou
interpretací postavení církve se nemusíme plně ztotožňovat. Přinejmenším
dva základní důrazy jsou ovšem relevantní i pro současnou (a vlastně
jakoukoli) církev:

4.3.1 Církev je společenství, které patří Bohu, resp. Kristu. On má věřící
ve své moci a pod svou ochranou. Z jeho ruky je nemůže vytrhnout „zlý“
(či nepřející, obviňující, vysmívající se, nebo zase až příliš lhostejný a
neutrální, náboženský či nenáboženský) svět kolem a mocnosti v něm

11

vládnoucí, ale ani my sami z ní naštěstí neumíme vypadnout a Bohu se
nadobro ztratit. Vždyť Ježíš se za nás trvale přimlouvá – právě tehdy, když
všelijak selháváme nebo přímo přestáváme být pravou církví.

4.3.2 Tento indikativ je ovšem i u Jana spojen s imperativem. „Zachovávat
Ježíšova slova“ neznamená jen pevně se držet správné nauky o Trojici (jak
by mohly sugerovat úvodní verše 17. kapitoly), ale trvale se vracet k tomu,
co činí církev církví, a tímto kritériem poměřovat všechno její mluvení a
konání. To není výzva ke konzervaci minulého, ale spíš k hledání vlastní
identity a nezaměnitelnosti – právě v naší duchovní konstelaci, která není
až tak vzdálena té, v níž se nacházejí janovské sbory.

Návrhy písní: EZ 408, 417, 435, 678
Návrhy biblických textů: Da 6,13-14; Fp 2,6-11; 1J 5,18-20