Lk 10,38-42 Marie a Marta - vhodné do postního období

1. První reakce
☞Přijala jej do domu žena - kde jsou muži? Není to podezřelé, není pochybné chodit k cizím ženám?

☞ Kdyby byl bratr Lazar doma, dovolila by si Marie "lelkovat"? Neuchránila by bratrova přítomnost Martu před plísněním Páně? `Někde chybět' může být
culpa, ale v tomto případě je to culpa felix, neboť tak smíme cosi zvědět.

☞ Je to příběh Marty, nikoli Marie (oproti nadpisu).

☞ Ježíš je vůči Martě nespravedlivý. Marie si může lelkovat, když ji její přičinlivá sestra podporuje! Cítím s Martou a ta chválená sestra-puťka je mi
protivná.

☞ Nebo naopak: Ježíš Martu málo setřel. Vždyť Marta představuje člověka, který prosazuje svou a nesnaží se pochopit smysl Návštěvy.

☞ Je to opravdu nesmiřitelné buď/anebo?

☞ Jen jednoho je potřebí - co je to? Je to stále neměnné?

2. Text
2.1. Poznámky k některým výrazům
v. 38: κw,mη - vesnice i městečko, Žilka překládá jako osada
ὺποδέχομαι - uhostit, přivítat, stavět se pohostinsky

5

v. 39: lo,goj - zde i jako řeč: naslouchala tomu, co říká; často ovšem ve smyslu Slova, které prostředkuje boží zjevení.

v. 40: περεισπᾶτο - doslova: přetížená (chyběla jí ruka sestřina)
διακονi,α - příprava jídla a stolu, tedy: byla uštvaná přespříliš rozsáhlými přípravami mnoha chodů.

v. 41: μmεριμνa/j - staráš se
qoriba,zw - dělat potíže; pas. nechat se zneklidnit, znepokojovat se něčím, co je mimo mně (vyskyt. se pouze 1x v NZ)

v. 42: ἀφαιρὲω - odejmout, odstranit; co od ní nebude odňato (kým??)

2.2. Kontext
Když šel Ježíš s učedníky dál - předpokládá se souvislost s předchozím dějem. Navozuje se tu představa pohádkového vyprávění o tom, co se stalo
během cesty, putování, což vždycky souvisí s tím, proč ten putující na cestu vyšel. Příběhu předchází setkání se zvídavým zákoníkem, který jmenuje
dvojí přikázání lásky. Ježíš tam jeho 2.polovinu (Kdo je můj bližní?) demonstruje na podobenství o milosrdném Samařanu. Nabízí se proto výklad, že
pobytem u dvou sester chce konkretizovat 1.půli přikázání, totiž - jak milovat Hospodina Boha. Celé to stupňuje následující oddíl o vyučování modlitbě.

Příběh není v jiných evangeliích. Naproti tomu Marta a Marie se jako sestry vyskytnou v důležitém oddíle v souvislosti s jejich bratrem Lazarem (Jan 11
- vesnice se tam jmenuje Betanie). Zde je Marie zmíněna jako první. Je identifikována jako žena, která pomazala Pána vzácným olejem a nohy mu
otřela svými vlasy. Ježíš měl rád Martu, její sestru i Lazara. I u Jana Marta aktivnější - vyšla Ježíšovi naproti. Marie zůstala doma. Marie vyjde později,
jako (a ve skutečnosti) "na zavolanou", a padne opět Ježíšovi k nohám (jako v Lk10,39). Mnozí z Židů, kteří přišli k Marii a viděli, co Ježíš učinil, uvěřili
v něho. Víra jde přes tuto málo jednající, hysterickou ťuťku. Ta je Paní domu.

V J 12 Marta zase obsluhuje, Marie maže Pána mastí. Je opět nepraktická, praštěná; opět ji Ježíš brání před obviněním, které přichází od vlastních.

2.3. Komentář

6

Marta - z aram. znamená Paní; je to očividně paní domu: přijímá hosta a šuká po kuchyni. Dvojí oslovení Marty ve v. 41 může být povzdechem nebo
sarkastickou replikou na Martino "Pane": Paní, Paní.

Maria - z hebrej. znamená Vzpurná. Vzpírá se sourozenecké solidaritě?, konvencím slušné pohostinnosti?, našemu přijetí?, sama sobě, tj. Martě v
sobě?
Hlavní postavou je Marta. Marie je zmíněna ve vedlejší větě, jako pozadí pro výměnu názorů mezi Martou a Ježíšem. Sama nic neříká, nedělá, jen sedí
a poslouchá. Aktivní postavou je jednoznačně Marta. Ona určuje běh dění. Marta přijala Ježíše (i s učedníky?), otevřela mu dům a pozvala jej. O něco
dříve Ježíše nepřijali v samařské vesnici. Marta mu otvírá. Kde by byla Marie seděla, kdyby nebylo aktivní a všímavé Marty?

39: Marie sedí u nohou Ježíšových jako naslouchající, dychtivý učedník, jako posluchač vysílání Svobodné Evropy, který se večer za bolševika tiskl
k rádiu. Viz Lk 8,35: někdejší posedlý sedí u nohou Ježíšových. Je to specifický Lukášův dodatek, jeho zpřesnění, které synoptikové nemají. Takové to
je, když člověk konečně pozná Mistra.

40: περεισπατο viz 1Kor 7,35: věrně lnuli k Pánu bez rozptylování. Marta běhala sem tam samou úslužností (Žilka).

41: μεριμνας - stejný výraz jako v proslulé výzvě Nestarejte se (μὴ μεριμνᾶτε - Lk 12,22).

42: Jednoho je třeba - viz Jan 6,27; Mt 6,33. Některé překlady využívají jiné textové varianty: You worry and fret about so many things, and yet few are
needed, indeed only one. (Jeruzal. bible)
Jest potřebí jen málo, jen jednoho. (Žilka)
Pro osvěžení citát z Vulgáty: Maria optimam partem eligit, quae non auferetur ab ea.

3. Teologická témata a podněty pro kázání
Vynořuje se tu letitý rozpor, který časem narostl do nesmiřitelného dualismu: sedět x kmitat; činit x meditovat; angažovat se x modlit se. Postupně to ve
společnosti sekularizované přechází do známého dobře žít a neškodit x chodit do kostela. Obvyklé resumé: křesťan je ten, kdo žije počestně;
křesťansky se žije dodržováním Desatera (druhé desky). Křesťanství jsou v podstatě činy pro svět a pro druhé. Text to ale přímo narušuje: důležitá je
7

právě tato nepraktičnost. Marie činí něco, co k ničemu upotřebitelnému nevede. To je křesťanské, být naslouchajícím protějškem Slova a ne Paničkou,
která pouze pucuje ubrusy. Ježíš brání Marii před útoky zevnitř, brání Marii v nás před námi, aktivními, od Boha málo čekajícími Martami. Marie v nás
má dostat prostor, ta odháněná ušmudlaná Popelka, která žije jakoby v jiném světě, se má proměnit v mystickou exaltovanou šelmičku, která se nestydí
masírovat Pána.

Ježíš brání Marii v církvi před církví, jež zapomíná na duši a na touhu, když se soustřeďuje na to, co je praktické, když samu sebe vyřizuje prostíracími
rituály. Marta je přičinlivá, neposedná, protože se možná v skrytu duše děsí své prázdnoty, kdyby spočinula. Kdyby to najednou nebyla ona, kdo je
v jejím životě aktivní, ale jiná moc. Nemá ráda mlčení a otazníky nad svou aktivitou. Nechce přijít o roli dobré hostitelky. Jenže přichází-li na návštěvu
Pán, role se mění. Přichází jako hostitel. Ne aby mu lidé sloužili, ale aby sloužil. Církev, která se s ním nechce minout a chce činit to, co od ní její Pán
očekává, nebude v první řadě nic pucovat, leštit, plánovat, organizovat, zakládat. V první řadě musí sedět, soustředit se na Slovo, musí se nechat
provětrat Duchem, který smete všecko vratké a okázalé a stále se ptát po směru. Jdeme tam, kde nás chceš mít? Co je teď to nejpotřebnější?

Není to tak, že by Ježíš chválil pasivitu a odsuzoval čin. Jen jednoho je třeba. Co je to? V případě Samaritána tím jediným, co bylo třeba, bylo pomoci
tomu přepadenému. Přesně takový čin si žádala situace. Kněz a levíta myslili, že je přednější kostel a kvapili tam. Ale v tu chvíli byla jejich cesta na
bohoslužbu hříchem. Sešli z cesty milosrdenství a soucitu. A v druhém případě je to Marta, kdo projevuje aktivitu v nevhodný čas a na nevhodném
místě. I ona "volila". Jde o volbu, nikoli danost. Jenže Pán nepřichází proto, aby byl zdvořile uctěn a počastován kávou ve vzácném šálku po babičce.
Jeho navštívení není radno prošvihnout. Marta cídí, uklízí a připravuje svačinu. Až se jí někdo zeptá, o čem mluvil u vás doma Mistr, řekne, jak to mám
vědět, neměla jsem čas ho poslouchat jako "někdo", musela jsem ho přece uctít jídlem a tak jsem jen kmitala... Cože, Marto, ty vůbec nevíš, tys
neposlouchala? Je to možné? V tu chvíli jde u Marie všechna slušnost vůči hostu stranou, kašle i na povinnost pomoci sestře. Solidarita s upachtěncem
by nezachránila nic.

Marta si Ježíšovi stěžuje. Jsou to stesky člověka, osamělého ve své nekonečné práci: nikdo mi nepomůže, jsem na to sám. Otázka ale je: Není to proto,
že tvá práce je teď málo podstatná? Že bys měl být jinde? Je to Slovo i do církevní pranice.

Marie poslouchá. Má možnost slyšet Slovo a využívá toho. To je v tu chvíli to jediné potřebné. To ale neznamená, že vše ostatní je k ničemu. Vše
ostatní se děje v síle tohoto naslouchání a z důvěry k tomuto Slovu. Moderní člověk to těžko chápe. Proto často vyostřujeme naslouchání a konání do
protikladů. Často slýcháváme od matrikových evangelíků: já do kostela nemusím, já to nepotřebuju. Já místo toho pracuju. To je moje bohoslužba. Víra
v Krista se zcvrkla na víru ve vlastní aktivitu, kterou se proti Kristu obrním. Není potom na místě opět přesunout důraz tohoto místa na tu nepraktičnost,
8

na pozorné naslouchání, na rozvažování Slova? Nepopulárně zdůraznit, že křesťan je ten, kdo "chodí do kostela"?

Není pochyb o tom, že Marta je pohostinná, myslí to dobře, je nesobecká a obětavá. A přece si nezvolila to "optimální". Je totiž plná výčitek
a sebelítosti. Její dobré skutky jsou proto jako kameny, které má dobře spočítané a navěšené na hrdle - takové ovšem tíží. Nezapomíná na ně,
neopouští je, aby vyběhla s ap. Pavlem pryč. Tak ji samotnou zatěžují a jsou příčinou výčitek a moralizující tyranie vůči druhým.

Ten příběh názorně a s jistou dávkou, vzbuzující pobouření, ukazuje lásku k Bohu. Lásku, která je ve své podstatě jedna. Je jen jediný pramen a tah
a cíl lásky. Je jako řeka, která nás unáší. Když plujeme po řece, můžeme se sytit pohledem na ty, kdo stojí na břehu, můžeme se těšit z řeky samotné,
můžeme si všímat i toho, kdo to pluje vedle nás a s námi, můžeme putovat k jejímu prameni. Tak je to s láskou k Bohu, který je tou řekou, a k bližnímu,
kterého s námi spojuje tatáž řeka. A je na nás, abychom poznali, kdy se máme víc radovat z řeky, pozorovat její proud a okolí, a kdy si máme všímat
tonoucích či těch, kdo mají potíže s kormidlováním. Nelze říci, že bychom stáli před volbou buď/anebo. Buď si všímat jenom řeky nebo jenom
trosečníků v řece.

Zaměření k postnímu období: udělat si v sobě pořádek, ale ne jako Marta. Ne pucovat okna, ale zrýt duši. Pustit do sebe pořádající Slovo, jež se
nenavrací zpět prázdné, a nechat ve své touze prostor jeho aktivitě. Komenský v Unum necessarium praví, že je třeba usednout u nohou Kristových
a odlišit jedno potřebné od matoucího množství zbytečných zájmů a věcí. Je třeba vrátit se od množství knih k jedinému Písmu, od množství učitelů
a vůdců k jedinému Kristu, z neklidu politického žota k prostému přikázání lásky. Děkuje Bohu, že jej pro celý život učinil mužem touhy. Touhy jest
potřebí.

Je také potřebí, aby otázky, které z textu vycházejí, měly vždy navrch nad dílčími odpověďmi. Co je teď to opravdu potřebné?