Lukáš 22,1-23,56 Pašije podle Lukáše

Úvodní poznámky k výběru textu
Příprava velkopátečního kázání počítá se čtením celých pašijí. Tento
přístup má dobré důvody, zmíním dva: Úkol velkopátečního kazatele je
ulehčen, protože o nejtěžších místech údělu člověka, o hloubce lidského
hříchu, o největší „světové krizi“ nechá promluvit barvitě samo biblické
svědectví. A kázání se těchto témat nevzdá, ovšem smíme o nich mluvit
s „nedělním“ nadhledem, z perspektivy církve, která žije ve společenství
s Kristem, který nad smrtí zvítězil.

Návrh předběžné osnovy bohoslužby slova
0. Přečíst (místo textu kázání) pašije, buď střídavě podle doporučení
Agendy, nebo, pro lepší vnímání, ve více lidech děleným způsobem
(Kristus, vypravěč, ostatní osoby).
1. Shrnout v několika větách, odstavcích děj přečtených pašijí, načrtnout
„velký obraz“ a několika tahy štětce zvýraznit důležité linie.
2. Vybrat si jeden z pašijových motivů či jednu z perikop, a použít jej jako
pointu kázání, s aktualizací pro věřícího posluchače.
Samotné kázání může být rozsahem stručné až úsečné, v tom smyslu, že podpoří slyšené
(srv. velkopáteční kázání J. Štefana in Vyvýšení Syna člověka, Z.Susa, Středokluky
1998). Zkušenost ukazuje, že to nemusí být na úkor sdělnosti, právě naopak.

1. První reakce
• šachová partie, satan je na tahu (další asociace: i v šachu se obětují
figury, ale… obětovat krále?)
• úkoly pro učedníky připomínají indiánské „testy dospělosti“: najděte si
měšec, pořiďte si meč, následujte muže se džbánem… uvidíte. Něco
těžkého na obzoru – co možná přesahuje i samotný děj pašijí.
• Herodes připomíná moderního člověka: prožitek je na prvním místě,
zvědavost po setkání s celebritou Ježíšem. Ale je o čem mluvit, když se
ukáže, že JK jde cestou kříže? I Zacheus byl zvědavý, jeho příběh ale
neskončil v trapném tichu…
• množství negativních postav a dějů, obrazy politických pletich, které připomínají současné zákulisní obchody. Ježíšova slova a modlitby v té
tmě svítí – jsou silnější, platí víc, než všechno zlé, co o člověku zaznělo?
Jsou pro mne silnější?

2. Pašije – „velký obraz“ s přihlédnutím ke specifikům Lukáše
• „Tu vstoupil satan do Jidáše“ – Hned v třetím verši se Lukáš odliší od
ostatních synoptiků. Motiv ďáblova vstupu do člověka je z biblické tradice
neznámý, nelze ho spojovat s posedlostí demoniaků, což svědčí pro
jedinečnost děje, který nastává. Lukášovo speciální podání úvodní
perikopy nemá učinit Jidáše ďábelštějším, o tom se mluví o pár veršů
později v oddílu Označení zrádce (21-23) o poznání méně vypjatými slovy
(„běda však tomu člověku, který ho zrazuje…“). Lukášův záměr je jiný:
postava Božího Nepřítele, satana, je popsána jako první hybatel
pašijového příběhu.
Tuto linii L dál rozvíjí. V další speciální látce, L 21,31-34, Ježíš
nevaruje Petra („Šimona“) před velekněžími, vojáky, či služkou, která jej
bude chtít usvědčit, nýbrž před satanem („satan si vyžádal, aby vás směl
tříbit jako pšenici“, 21, 31). Meče, které chtěli učedníci použít proti
nepřátelům pozemským, Ježíš odmítne (22,51). Při zatčení pak sám
konstatuje: „toto je vaše hodina, vláda tmy“ (22,53, speciální L) a sluneční
zatmění při jeho smrti má možná u L tuto skutečnost časově omezené
převahy nepřítele zviditelnit (viz níže). Zlu je dán plný průchod, aby
mohlo být poraženo celé, ve své největší síle a hrůze.
V tomto smyslu přibírá velikonoční děj, jak jej známe od synoptiků,
u L ráz kosmického zápasu mezi satanem a „Spravedlivým“ (jak říká
setník v 23,47; srv. Mt 27,54 „Boží Syn“), tj. pravým Mesiášem.
Pašijovou partii rozehrává Nepřítel mocným tahem, zradou jednoho
z Ježíšových nejbližších druhů (jen pro pořádek dodáváme, že to Jidáše
nevyviňuje z toho, že svého přítele podrazil, srv. L 22,21). I další figury
se dávají k dispozici moci zlého, pašije jsou panoptikem různých tváří a
podob lidského hříchu. Autor L přitom dává najevo, že tato konkrétní
selhání a provinění proti Spravedlivému jsou obrazem / průmětem našich
selhání a nespravedlnosti, kterou jsme způsobili my (např. ve Sk již v
prvním kázání apoštolů poutníkům v Jeruzalémě zazní „Bůh předem
rozhodl, aby byl vydán, a vy jste ho rukou bezbožných přibili na kříž a
zabili.“).

Postavy u L:
• Pilát selhává v roli soudce: ten, kdo se má zastávat spravedlnosti, obětuje
spravedlivého pro uklidnění situace. Obraz lidské neschopnosti, zabránit
zlému, o kterém víme, dát svou kůži na trh pro druhého.
• tetrarcha Herodes (sL): člověk přesycený bohatstvím, znuděný vládce,
který baží po efektním („doufal, že uvidí jak dělá nějaký zázrak“, 23,8).
Hluché setkání s Ježíšem, který Herodovi neodpoví.
• specifická je role lidu u L, který se u ostatních synoptiků zapojuje do
posměchu a urážek pod křížem (Mk 15,29, „kolemjdoucí ho uráželi“). L
však nadávky u kříže rezervuje pro židovské elity, velekněze a zákoníky,
zatímco „lid stál a díval se“. Neschopnost ozvat se, zasáhnout proti
mocným? Lhostejnost, zvědavé čumění na bolest druhého?
• velekněží a zákoníci (22,1), starší lidu (22,66) – elita věřícího lidu nese
odpovědnost. L často zdůrazňuje prorockou roli Mesiáše („není možné,
aby prorok zahynul mimo Jeruzalém“, L 13,33b), proroci však nebývali
odmítnuti lidem, nýbrž jeho vůdci, jeho pastýři.
• L 22,63-65: krutost hlídačů, kteří si krátí čas mlácením vězněného. Jak
se člověk chová tam, kde ho nikdo nevidí, kde není volán k odpovědnosti?
• učedníci, byť jejich selhání je u L méně akcentováno. Projevuje se
slabostí v boji s pokušením (spánek v Getsemane) a Petrovým zapřením.
Kristus je vsazen na kříž, jako společný terč hněvu a nenávisti. Jako
trpící služebník (Iz 52) neuhýbá z cesty, přijímá bezpráví. Pašije nám
drobnými detaily naznačují, že situaci sám připravil či předzvěděl (srv.
podivuhodný dialog o přípravě (kdo co vlastně připravil!) večeře v 22,7-
12, kde „muž se džbánem vody“ dovede až na místo). Že dojde až na kříž,
je však věcí modlitebního boje v Getsemane, který je až na krev, srv.
22,44. V potupě kříže umírá, a právě tam zjevuje totální Boží lásku, která
je otevřená i nepřátelům, za které se modlí (23,34). A tuto ztělesněnou
Boží lásku, sebevydání do posledního dechu, nepřemůže ani smrt.

3. Konkrétní perikopy s návrhem
(uvádím 2 příklady, nabízejí se další, Herodes, lotrové na kříži atd.)
3.1. Prosil jsem, aby tvá víra nevyhasla (L 22,31-34)
poznámky:
• i[na mh. eevkli,ph|

eevkvkllii,p,phh||

vkli,ph| h` pi,stij sou – ČEP: aby tvá víra neselhala, sloveso
ekleipó je zde trochu překvapivě použito, protože evokuje postupný
úbytek, vyhasnutí, aby se tvá víra neztenčila / aby nevyhasla. Stejný výraz

je použit pro zatmění slunce, eklipsu, v 23,44. Temnota přichází, i slunce
vyhasne, avšak víra vyhasnout nemá.
• sinia,sai – prosívat, zpravidla v hrubém sítě tak, aby se oddělilo dobré
zrno od špatného. Obraz času těžké zkoušky.
• „satan si vyžádal“, narážka na Jb 1-2, kde satan získá pravomoc nad
Jobem, aby jej skrze utrpení odvrátil od Hospodina. Perikopa odráží
pravděpodobně i zkušenost pronásledování první církve.
V hodině „vlády tmy“, v satanově hře, která vede ke kříži, když
selžou všichni včetně učedníka par excellence, tedy Petra, zůstává jediná
jistota: tou je Kristova modlitba, jeho neustálé, mobilní spojení k Otci.
Skrze modlitbu přijme v Getsemane svou cestu jako Otcovu vůli, modlí se
na kříži za nepřátele, a lotrovi, který činí pokání, říká „amen“ věčné
naděje. S modlitbou vkládá svůj poslední dech do rukou Otce. Satan mu
odebere vše pozemské, jako Jobovi, ale jeho modlitbu nemůže umlčet.
Právě tak je ujištěn Petr, že za něj již předem Kristus prosil. Kristova
modlitba nese i nás, kdo v něj věříme, skrze zápasy, bolesti a selhání, ne
nepodobné těm pašijovým.

3.2. Být svědkem pašijí – ženy z Galileje (L 23,49 a 23,55)
• Pašije lze vidět očima žen, které přihlížejí ukřižování (23,49) a posléze
i samotnému pohřbu (23,55). Tyto ženy se poprvé objevují v L 8,2, kde
jsou v Ježíšově doprovodu, a jsou charakterizovány jako „uzdravené ze
zlých duchů a nemocí“ a/nebo ty, „které se o ně ze svých prostředků
staraly“. Jejich jména (Jana, žena Herodova správce Chuzy, Zuzana atd.)
odpovídají jménům žen, které objeví prázdný hrob. Jsou příkladem
věrnosti v následování – pro ženu bylo dvojnásob obtížné, aby nebyla
připoutána k domu a rodině (Theissen v Galilejském spekuluje, že ženy
podporovaly JK hmotně právě proto, že jej nemohly osobně následovat).
Přihlížející ženy nelze heroizovat, k Ježíšovu kříži nic nepřidají. Ježíš
se nepoděkoval ani plačkám (L 23,27-31), raději mají plakat „nad sebou“,
činit pokání. Nabízejí však nám posluchačům evangelia důležitou roli: ani
my nemůžeme ke Kristovu kříži nic přidat nebo ubrat. Co můžeme, stejně
jako ony, je být pozornými svědky, upírat svůj pohled na toho, který
zjevuje Boží lásku do krajnosti. Prožít spolu s ženami velikonoce, temnotu
kříže, duté ticho hrobu, i radost vzkříšení.