Mk 11,1-11 Vjezd do Jeruzaléma

1. První reakce
☛proč zrovna na oslu? Mělo to zvíře už tenkrát tak nevalnou pověst? Vjezd na koni by byl každopádně důstojnější
☛a vůbec celým tím příběhem se prolíná zvláštní směs velkolepé okázalosti a malosti, která působí až směšně: triumfální jásot - ale místo
triumfálního vozu osel. Velkolepý vjezd - ale míst, abychom se něco více dozvěděli o něm, nahlížíme po většinu perikopy do zákulisí na shánění osla.
☛co tomu asi říkala římská posádka? V době svátků bývala zesílená a obzvláště pozorná.
☛ jak se asi jelo na oslu, na kterém dosud nikdo z lidí neseděl?

2. Text
2.1 Poznámky k textu
v1 eivj ~Ieroso,luma eivj Bhqfagh. kai. Bhqani,an pro.j to. :Oroj tw/n VElaiw/

n - trochu komplikovaný popis cesty. Evangelistovi zřejmě velmi

záleží na tom, kudy přesně se průvod ubíral. Že by něco jako “královská cesta”?
6

v.2 pw/lon oslátko; ještě mládě.
v9 různočtení ~Wsanna. tw u`yi,stw by tvořilo hezký chiasmus s ~Wsanna. evn toi/j u`yi,stoij ve v10 - ale rukopisně je doloženo jen malinko.

2.2 Kontext
Tento vjezd otvírá Ježíšův “finální pobyt” v Jeruzalémě, je vstupem k rozhodujícím událostem, které budou následovat. Je to perikopa o
Ježíšově příchodu a způsob, jímž Ježíš do Jeruzaléma vstupuje, naznačuje kdo, ale také s jakými úmysly přichází.
Předtím, od Vyznání u Cesareje Filipovy (Mk 8,27-30) a První předpovědi utrpení (Mk 8,31-33) mohl čtenář sledovat Ježíšovu cestu do
Jeruzaléma, a tato cesta již byla pojata jako svého druhu řeč na rozloučenou. Ježíš s učedníky se tam jako by trochu uzavřou do sebe a všechna
pozornost se soustředí na to, že Ježíš si je připravuje: jak mají chápat, to, co přijde. Je to především intenzívní rozhovor mezi Ježíšem a učedníky,
a do tohoto rozhovoru tu a tam “zvenčí” zasáhne nějaká jiná událost nebo přerušení (třeba Ježíš a děti nebo žádost bohatého mladíka), ale i ta je hned
integrována do tohoto rozhovoru. Tématem tohoto rozhovoru jsou - stručně řečeno - první a poslední: to, že skutečně důležitý je ten, kdo je obvykle
považován za bezvýznamného, skutečně první ten, který slouží všem, skutečně vyvýšený je ten ponížený, atd. Někdy je to pojato spíše jako ponaučení
učedníkům, jak se mají chovat (Mk 10,42-44), ale ve spojitosti s předpověďmi utrpení je to především příprava, jak mají chápat to, co se v Jeruzalémě
stane s Ježíšem. V této souvislosti je Ježíšův vjezd do Jeruzaléma přechodem od slov k činům.

2.3 Synopse
To, co provolávají zástupy, zní u Marka nejnevinněji - mesiášský nárok je tam skryt mezi řádky. Matouš a ještě více Lukáš podávají pro svého čtenáře
otevřeněji, oč tu jde. Liší se také vztah k Vyčištění chrámu: Lukáš a zřejmě i Matouš obě události bezprostředně spojují, Marek vsouvá příběh o
prokletém fíkovníku: aby ukázal paralelu mezi fíkovníkem a chrámem či těmi v chrámu, kterých se varování týká, musí odsunout vyčištění chrámu na
příští den. Ale i u Marka Ježíšův vjezd do Jeruzaléma přece jen v chámu končí (protože však byl večer, jenom se tam rozhlédl a zase odešel).

2.4 Komentář
v1-7 obstarávání osla je líčeno v celých sedmi verších, samotný vjezd jenom čtyřmi. I tato disproporce podtrhuje zvláštní směs velkoleposti a

7

malosti. Nejenže na oslu místo koně či slavnostního vozu - ale musí si jej na poslední chvíli někde vypůjčit.
Ani tak ovšem Markovi nic nebránilo v tom, aby celý úvod zkrátil do jediné věty: vypůjčili si osla. Neudělal to. A to, co nám nabízí, přidává k tomu
ke všemu ještě zvláštní prorocký ráz. Podobně tomu bude u přípravy Poslední večeře ve 14 kapitole. Nechceme-li, nemusíme vidět žádné zvláštní
vizionářské schopnosti za konstatováním, že v protější vesnici bude k sehnání nějaký osel. Podobně muž se džbánem v přípravě Poslední večeře je
spíše smluveným znamením něž předpovědí budoucnosti - ale přece toto líčení dodává událostem onu zvláštní atmosféru, že se dějí tak, jak Ježíš
(předem) řekne.
V.8-10 položil jsem na začátku otázku, jak asi něco takového znělo římským uším. Pro odpověď je důležitá dvojznačnost toho všeho. Jistěže tu
znějí povážlivá slova o požehnaném davidovském království - ale nikdo neřekne toto je davidovský král. Jistěže to nápadně připomíná královský,
mesiášský vjezd - ale současně třeba uipřesnit, že ten uprostřed není pretendent trůnu ve zbroji, ale jakýsi galilejský rabbi na oslu - co proti němu
namítat? Jistěže je tu srocení davů a cosi pokřikují - ale takové zástupy poutníků, které vstupují do Jeruzaléma cosi přitom prozpěvují, musely být teď
před svátky na denním pořádku. Je tohle srocení na první pohled o tolik jiné?
Podobných dvojznačností musel však být tento Ježíšův příjezd plný i pro Izraelce. Jistěže je to královský vjezd. Ježíš zde pečlivě zvolil formu,
která musela člověka znalého upomenout na starozákonní předlohy i předpovědi. Ale ze všech těch “davidovských” možností, jak učinit vjezd
královským, si vybral právě krále poníženého (Zach 9,9). A také nepoužitelného pro válku.
Stejně zajímavé jako starozákonní narážky, mohly být pro přihlížející i narážky ryze soudobé. Římané znali triumfální průvod pro hodně
vítězného vojevůdce a ovace při menších vítězstvích; císařové si pochopitelně velmi brzy začali podobné triumfy pořádat i bez slavných vítězství, a
aspoň vzdálený odlesk té císařské a triumfální slávy si jistě dopřál i nějaký ten místodržící v provinciích. Takový průvod měl svá pravidla: zástupy
vpředu, zástupy vzadu a provolávání slávy, uprostřed ověnčeného oslavence na vyzdobeném voze. Takový průvod končil v Římě na Kapitolu, v chrámu
a předepsanou obětí. Takový pseudo-triumfální průvod, výsměšný anti-triumf najdeme v Ježíšově cestě na Golgotu: tam je i korunování věncem (ovšem
z trní) a purpurový plášť, hold vojáků (se smíchem pronášený) a cesta na místo zvané Golgota (= lebka; v názvu Kapitol souzní latinské caput = hlava). I
tady končí cesta obětí. Byl nebo nebyl to triumfální průvod vítěze? V Markově líčení cesty na Golgotu zní takřka janovský motiv mimoděčného,
neuvědomělého vyslovení pravdy. Římští vojáci si toho neškodného a ztroskotaného krále patřičně “vychutnají” - a tak se mu paradoxně dostane
triumfu, který mu náleží.
Vjezd do Jeruzaléma to tak trochu předjímá. Také tento vjezd (který je ještě plně v režii Ježíšově) má prvky - řekněme opatrně - slavnostního
8

průvodu po římském způsobu. Je zde provolávání slávy a ratolesti, zástupy vpředu i vzadu. Navíc s orientální úslužností roucha rozprostíraná na cestu -
jenomže uprostřed jede jen kdosi na oslu. Také tento průvod však dojde až do chrámu.
Nemusíme chodit příliš daleko k císařským parádám v Římě. Nemnoho dní před Ježíšem přibyl do Jeruzaléma Pilát - a určitě přijel slavnostně a
provázen vojskem. Možná přijel na svátky i Herodes (jak o tom mluví Lukáš), možná dokonce stejnou cestou, jako teď Ježíš - a určitě nechtěl zaostat
za Pilátem v okázalosti. Nelze pak tento Ježíšův příjezd chápat jako (dovršení toho, co vysvětloval učedníkům a) výsměch okázalosti pilátovské i
herodovské? Ten, který je skutečně první, si vystačí s oslem...

3. Teologická témata
Ježíšův vjezd a způsob, kterým jej pojal, má jistě pevnou vazbu na následující události v Jeruzalémě, a tedy k pašijím. Ale kromě toho i obecněji
vyjadřuje povahu přicházejícího krále, a v tomto smyslu jej lze s užitkem pojmout i adventně - ať už jej srovnáme s příběhem Ježíšova narození nebo
projektujeme do parusie. O parusii, druhém příchodu se v Novém zákoně také mluví jako o okázalém a kosmickém vstupu, který předčí veškerá
očekávání. Ale toho, který má uprostřed té nádhery podruhé přijít, už známe s jeho vypůjčeným oslem jako krále, který nepouští hrůzu.

4. Podněty pro kázání
A. Je možné příběh převyprávět jako vyvrcholení toho, nač Ježíš připravoval učedníky cestou, a především jako úvod k pašijním Z toho však
vyjde kázání spíše postní než adventní.

B. Je možné akcentovat všechny ty prvky anti-triumfálního průvodu - ať už jako kontrast k (tehdejším) mocným nebo obecněji k našim
představám o moci a slávě. Ježíšův příjezd do Jeruzaléma byl šokujícím výsměchem ať už představám pravověrně-judským nebo světsky-řeckým a
římským.
Pro adventní kázání je však třeba zobecnit, že toto není jen ojedinělá epizoda v Ježíšově pozemském působení, nýbrž že nějak podstatně
vystihuje celý jeho způsob přicházení (a zde je namístě ono srovnání s vánočním příběhem, ale právě i odkaz k parusii)

C. Ve starocírkevních výkladech byla rozšířená alegorie, podle níž mimo jiné osel, na kterém Ježíš jede, znamená církev. (Zejména pak
9

v Matoušově verzi, kde jsou oslové dva, se nabízel výklad na církev ze Židů a církev z pohanů). Jistěže tato alegorie není přiměřená původnímu textu,
ale její myšlenka je přesto dost pozoruhodná a určitě stojí za úvahu. Církev totiž v této alegorii není líčena triumfálně a s nepatřičným sebevědomím,
nýbrž jako ušaté, trucovité zvíře, které vzbuzuje smíšené pocity. Nicméně toto ušaté, trucovité a nespolehlivé zvíře přináší do světa Krista. V tom (a ne
v nějakých narychlo vymýšlených kulturně-historicko-společenských přínosech) je nezastupitelná. Přináší světu Krista - zrovna ona - ne proto, že by
tomu Kristu nebo tomu světu byla dostatečně důstojným partnerem a prostředníkem, nýbrž proto, že ten Kristus, ve svém ponížení, si takové
nespolehlivé, (tvrdohlavé a občas směšné) zvíře k tomu zvolil.