Mk 13,28-37

1. První reakce
☞ Bdělost, ostražitost má i konotace paranoidní podezíravosti. Kdo žil v zemi ovládané komunisty, zvláště kdo zde absolvoval vojenskou službu, o tom ví své. Bdění
není v evangeliu vždycky ta správná attituda, vždy na rozdíl od bdících, aktivistických a poplašených učedníků, Ježíš si za bouře na moři dopřává dobrodiní spánku
(Mk.4,38).
☞ Roční období mají symbolický náboj, na rozdíl od romantiků zaujatých květem jara, Ježíš preferuje léto, období sklizně a hojnosti.
☞ Přítomnost je naše, budoucnost je Boží: služebníci mají svou práci, udržují dům, Pán je mimo, teprve přijde.
2. Text
2.1. Poznámky k některým výrazům
v.28: συκη, fíkovník, ficus carica, na rozdíl od řady palestinských stromů jeho listí opadává, jarní rašení je tedy velmi spektakulární
παραβολη, srovnání, obraz, podobenství, blízké hebr.לשׁמ
v.29: ἐγγυς ἐστιν, blízko je-ale kdo? Je podmětem léto z v.28, či mezi řádky utajený Mesiáš, téměř prozrazený rčením "přede dveřmi"?
v.30: γενεὰ pokolení, generace, lid, rod
v.33: ἀγρυπνειν, být bdělý, nespat
v.34: ἀπόδημος, od svého lidu odstavený, do ciziny odešlý, dlouhodobě nepřítomný

2.2 Kontext:
Oddíl je součástí "synoptické apokalypsy", za kterou lze považovat celou 13.kapitolu. Redakční záměr se zdá jasný, je třeba povzbudit ty, které odklad očekávané
parúzie "uspal", hlavně však je nutné vyzbrojit křesany proti mnoha pokušením apokalyptiky. Možná by kapitole 13. více slušel titul "malá antiapokalypsa". Její význam
je možná o to větší, že Markovo evangelium možná kapitolou 13. původně končilo (Trocmé).
V kap. 13. lze najít nemoci první církve, které vyvolala posedlost apokalyptikou: uápnutost při zvěstováni evangelia, připoutanost ke svatým místům. Redaktor
přesvědčuje své čtenáře, že Učitel před nimi otevírá široký horizont budoucnosti,kde není místa pro odevzdanost, nýbrž pro čilou, kreativní aktivitu.
Kapitolu 13. lze pojmout jako sled 4 "scén" (v.5-8, 9-13, 14-23, 24-29). Není evidentní ani vyvratitelné, že Marek je chápe jako na sebe v časové posloupnosti
navazující etapy.Lze je vnímat i jako čtyři typické okruhy, kde apokalyptika ohrožuje víru.
První scéna (5-8) vyzývá ke kritické nedůveře vůči vůdcům-svůdcům (zřejmě uvnitř církve!) a ústí do ujištění, že katastrofy válečné i přírodní jsou jen malou
součástí eschatologického dramatu,a to uvertůrou, počátkem porodu.
Druhá scéna (9-13) opět začíná varováním a končí výzvou k vytrvalosti, stálosti, která jediná vede ke spáse. Třeba být nedůvěřivě kritický vůči sobě, vůči
sebezáchovným sklonům, které v situaci pronásledování mohou svést až k zamlčení evangelia a ke starání se o sebe. Pronásledování není kosmická katastrofa, nýbrž
důsledek pohoršení, které vyvolává Ježíšovo jméno.
5

Třetí scéna (14-23) je ostrým výpadem proti apokalyptickému zeměpisu, zvláště proti lokalizaci parúzie do Jeruzaléma. Katastrofa, ke které v Jeruzalémě
dojde, není finální a globální,lze se jí vyhnout prostým útěkem mimo Judsko. Kdo (jeruzalemský sbor?) zůtává spjat se svatou horou,dočká se maléru,ale parúzie ne.
Ve čtvrté scéně (24-29) se popisují události, jež budou následovat. Zatímco první tři scény líčí situace víceméně simultánní, tato scéna se týká eschatonu.
Parúzie Syna člověka je tu zcela originálně pojata jako znamení blížícího se konce.
Odpověï na klíčovou otázku učedníků (l3,4) tedy je, že konečná krize už započala a že jediným neklamným znamením Konce bude parúzie sama.
2.3 Komentář
v.28: Někdy i oslice promluví a fík vyučuje.Od fíkovníku se učte, tak jako žák od rabiho přebírá jeho moudrost. Poučná parabola není až výsledkem imaginativní
abstrakce, patří k fíkovitosti fíku. Jako učedník, uče se, přebírá kus mistrovy identity, i vy se poněkud stačte fíkem. Přece to správné učení není jenom nezaujaté
vědecké pozorování.
v.29 ČEP si občas vkládá, co ho napadne,tedy umístil přede dveře "ten čas".Kraličtí přímo království Boží, ale kurzívou. Cosi nepojmenovaného je blízko, cosi
žádoucího klepe na dveře. e by hned Mesiáš, jak by chtěl Jeremias (Gleichnisse Jesu, Berlin l966)? Lépe nechat v neurčitosti, v analogii s prosluněným, provoněným
létem.
v.30: Jde to o paralelu s Mk 9,l, tedy o ujištění, že příchodu Království se dožijí Ježíšovi současníci? Anebo jde o paralelu s Mk l3,2O, podle něhož domněle finální
katastrofa nezahubí všechny?
v.31: "Slova Páně" mají větší trvalost než přítomný aión, jich si třeba všímat více než vesmírných kataklysmat.
v.32: "Onen den", "ona hodina" nejsou vypočitatelné. Tu se hodí Kalvínovo učení o Božích úradcích, z nichž Bůh zjevil jako svou moudrost jenom nepatrnou část, větší
si nechává pro sebe. Víra není pronikání za hranice vědění, nýbrž důvěra.
v.34: Člověk je pryč ze svého domu na delší dobu. Zanechané čeledi jsou svěřeny dílčí úkoly, ale i "exúsian", tedy pravomoc o ledačem
rozhodnout a podnikat iniciativně. Velmi podobná poloha s podobenstvím o hřivnách.
v.35-37: Celá antiapokalypsa ústí ve výzvu k bdělosti, aktivismu, k naplčování času, dokud je.

3. Teologická témata:
a) I ve strukturách jsoucna je uloženo kérygma. Nebesa vypravují slávu, ptactvo konější naši starostlivost, fíkovník sám je parabolou o Boží budoucnosti.
b) Víra není poznáním skrytého, prognózou budoucnosti, víra je důvěra ve smysl prokristovského konání, a je přítomnost a tušená budoucnost jakákoli.
4. Podněty pro kázání
Výpočty konce světa se objevují a leckoho fascinují. Nezná-li však konečné datum ani Syn, tím méně jehovisté.
V přírodních katastrofách, válkách, v úpadku mravů, v pronásledování věrných vždycky část lidí své doby rozeznávala apokalypsu. Právem, všechny hrůzy
jsou zjevením pravé tváře světa. I my žijeme v apokalypse, přičemž k nejvýznačnějšímu kataklysmatu již došlo, když země se třásla, skály pukaly a hrobové se
otevírali...
Nelze sestavit jízdní řád dějin světa, podle něhož jsme právě ve stanici "Falešní proroci", pak přijde "Zemětřesení", "Hvězdopád" a pak už konečná. S parúzií
počítáme, patří do kréda,ale nevypočítáváme.
Konec světa dobře pojal M.Luther: "Kdybych věděl,že zítra už to bude, půjdu na zahradu zasadit strom". Boží budoucnost naše sázení stromů neznicotní,
nýbrž zhodnotí.
6

Ona žádoucí budoucnost je analogická létu, tedy času plnosti, úrody, prázdnin,odpočinutí Božího lidu. Je na co se těšit, zelená je barva naděje.Snad každé
rašení je parabolou Království.