Rút Exegetické poznámky ke knize Rút

1. První reakce
☛ Začátek zní jako pohádka („V době, kdy soudili soudci, nastal v zemi hlad...“)
☛ Celkově se to čte jako román nebo námět pro hollyvoodský film (na začátku smrt, pak dramatický návrat, romatická zápletka, šťastný ko-nec)
☛ Zdá se, že celé je to o věrnosti
☛ Kdo je tady vlastně hlavní postavou?

2.Text
Poznámka k dobové souvislosti:
Příběh knihy Rút se odehrává v době soudc¬ů. Konečná písemná podoba byla zaznamenána v době návra¬tu z vyhnanst¬ví( z babylonského exilu). Pro toto období je charakteristic¬ká trva¬lá starost, aby už více nebyla porušo-vá¬na smlou¬va. Tématem knihy je tedy věrnost Hospodinova a věrnost jeho smlou¬vě. To je také jedním z důvodů, proč si pozdní židovství (po zničení jeruzalémského chrámu), právě o letni¬cích, kdy je čtena kniha Rút, jakožto jeden z pěti svátečních svitků, začalo připomínat seslání Hospodino¬va zá-ko¬na na hoře Sinaj. Aby bylo ještě víc zřejmé, že slovo Boží a milosrden-ství Hospodinovo je to, co lid udržuje při životě (ne chrám a (ne)slavná minu¬lost). Že projevem Boží věrnosti je jeho slovo, které dodnes zaznívá a jeho milosrdenství, s nímž se dodnes můžeme potkávat prostřednictvím svých bližních.

2.2.Poznámky k jednotlivým kapitolám
Během první kapitoly se dramaticky mění místo i podmínky. Pravděpo-dob¬ným, i když ne výslovně uvedeným důvodem odcho¬du Elímelechovy rodi¬ny z Betléma do Moábu je hlad. Co se asi muse¬lo přihodit, když v Bét-leche¬mu, domu chleba, je hlad?
Odpo¬věď je možné hledat v úvodním konstatová¬ní, že se tak stalo v do¬bě, kdy „soudi¬li soudci“. Poslední věta knihy Soudců totiž zní: „Každý si dělal, co uznal za správné“. Je tu otevřená možnost, vyklá¬dat si „hlad“ buď jako projev Božího hněvu nebo, „hlad“ někte¬rých po lepším ekono-mic¬kém zabezpeče¬ní, než jaké nabízel Bét-le¬chem. Je otázkou, co bylo sil-něj¬ším moti¬vem pro odchod: zda ztráta důvěry v Hospodina nebo naděje na nový ekonomický začá¬tek? V textu se to nijak nesoudí (jediný, kdo později situa¬ci soudí, je Noemi).
Ovšem, blahobyt moabských polí se ukáže pro Efratej¬ce z judského Betlé¬ma jako smrtonosný (sr Dt 23,4n – Moáb místo zatrace¬né, prokleté Hospodi¬nem). Elímelech, z jehož rozhodnutí se rodina vydává do Moábu, umírá a posléze umírají i jeho dva syno¬vé, Machlón a Kiljón (zajímá-li vás význam těchto jmen, zajis¬té symbolic¬kých, najdete jej v ekumenickém překla¬du s výkladem SZ, 4. díl, str.214). Nyní iniciativa a rozhodování přechá¬zí na ženu. Noemi se nachází v krizové životní situaci: bez muže, bez synů, v cizí zemi, s poci¬tem odpovědnosti za své dvě snachy, Orpu a Rút, rovněž bezdětné. Z hledis¬ka lidského, beznadějná situace; z pohle¬du Božího, situace zralá pro změnu. Tady (1,6) se poprvé v objevuje klíčové slovo „navrá¬tit, vrátit se“(š-v-b), které pak v celé knize Rút najdeme ještě 11krát (šestkrát o návratu do Moábu, šestkrát o návra¬tu do Bét-lechemu). Noe¬mi totiž uslyšela v moabs¬kých končinách, že „Hospodin se opět přiklo-nil ke svému lidu a dal mu chléb“ (1,6b). To¬to je první z pouhých dvou míst, kde je v knize Rút zmíně¬no přímé Hospodinovo jednání (další je ve 4,13). Už zde může¬me vnímat, že Hospodinovo přiklonění se (Boží milosr-den¬ství a věrnost) se vztahuje také k Noemi. Ona to ovšem tak pro sebe nedokᬞe vnímat. Naopak, vnímá Boha jako svého nepřítele (Hospo¬din je proti mně, Všemohoucí mi připra¬vil zlý úděl; 1,21). Svým snachám jej však prezentuje jako milosrdného, do jeho péče je odkazuje (1,8-9). Nech¬ce připustit, aby ony měly podíl na jejím trpkém údělu (1,13). Noemi přeje svým snachám budoucnost (kterou pro sebe nevidí), nemá k nim majetni-cký vztah. A opět je rozhodování na že¬nách, který z „návra¬tů“ si vybrat: do Bét-lechemu nebo do Moábu? Orpa se vrací ke svému lidu a ke svým bo-hům (1/15). Zachovala se „normálně“. Zato Rút se chová nestandard¬ně (abrahamovsky) a mluví jako prorok (1,16-17). Motivací k takové¬mu jed-ná¬ní jí byla solidarita (milosrden¬ství, věrnost) s její tchýní.
A opět dochází ke změně místa a podmínek: Provizorium (desetile¬té) končí, nastává čas návratu; doba hladu v Bét-lechemu končí, nastává čas žní. Noemi však tu změnu nevnímá pozitivně, nýbrž negativně. Zdá se jí, že nemá na co navázat, cítí se prázdná; Boha stále vnímá jako toho, kdo se obrátil proti ní. Vyjádřením tohoto pocitu je touha změnit si jméno: z rozkoš¬né Noemi na trpkou Maru (1,20). Zatím není schopna rozpoznat, jakým požehnáním je pro ni Rút( že je pro ni lepší než sedm synů, viz 4,15). Závěrečná věta této, v podstatě smutné, kapitoly, na nás dýchne na-dě¬jí: Přišly do Betléma, když začínala sklizeň ječmene (1,22).

Druhá kapitola je v podstatě popisem jednoho pracovního dne Rút. To je nápadný kontrast vůči první kapitole, která pojednává kus života (cca 10let) Elímelechovy rodiny. Je to právě Rút, kdo se zde ujímá iniciativy. Začátek a konec kapitoly je vyhrazen Noemi původ¬ně apatické, která se však nakonec mění v tu, jež žehná a má dobou naději, výhled do budouc-na, která mění svůj postoj a přijímá to, co se stalo na počátku. Kontrast je také v atmosféře: zatímco první kapito¬la je nabita dramatickými událostmi, zde vládne pracov¬ní ruch a ovzduší smíření. Pro Noemi je Rút stále dcerou (1,11,13; 2,2); bez rozsáhlého popisování tento výraz charakterizuje jejich vzájemný vztah. Zajímavé je, že stejně ji už při prvním setká¬ní oslovu¬je i Boáz (2,8), rozhovor s nímž stojí ve středu kapitoly. Zatím¬co šéf služebníků o ní mluví jako o „moabské dívce“, jako o cizince, která není integrována do společnos¬tí, nepatří nikam (2,6). Už toto oslovení imlikuje Boázův lás-kypl¬ný (milosrdný, solidární) vztah k Rut (ne jen jako k osobě, ale přede-vším k jejímu údělu cizin¬ky, bezdětné vdovy, pečující navíc o starou tchýni, rov¬něž bezdět¬nou vdovu). Už teď se stává zastáncem (goelem; לאג), i když o tom ještě neví...
Boáz je bohatý i bohabojný. Je to „klaďas“ kaž¬dým cou¬lem. Není tak popiso¬ván. Vyplývá to z toho, jak mluví a jedná. Jeho síla (což je i význam jeho jména ) pramení z toho, že umí interpretovat Zákon (Lv 23,22). Vy-klá¬dá zákon Hospodinův tím, že jej žije, že dává víc, než je potře¬ba jen pro přeži¬tí (2,16). Chléb, který Hospodin dává svému lidu (1,6), přichá¬zí skrze něj i k těmto dvěma vdovám, týká se i jich. Přes Boáze a Rút poznává i No-e¬mi, že Hospodin není Bohem přežití, ale Bohem hojnosti. Rút je tady tou, která komunikuje se všemi: s Noemi, se služebníky, s Boázem (celá 2. ka-pitola se jen hemží dialogy). Rút je ta, kdo vytváří pouto mezi Boá¬zem a Noemi (a Boáz je vlastně prostředníkem mezi Bohem a Noemi).Téma¬tem druhé kapitoly je tedy vytváření pout (což je hlavní „pracov¬ní náplň“ Rút).

Ve třetí kapitole se důraz od hladu a nasycení přesouvá na radost, pokoj a odpočinutí. Noemi se stále víc otevírá a vnímá Boží milosrden¬ství. Myslí na budoucnost Rút (v 1. a 2. kapitole to bylo obráceně).Je to ona, kdo se teď ujímá iniciativy. Vede svou snachu Rút k nové odva¬ze: k odvážné důvěře, že je tu pro ni (pro ně obě) možnost nejen mít podíl na chlebu izraelské země, ale také podíl na budoucnos¬ti (na spáse). Noemi vymyslí poněkud riskantní plán. K charakteristice Rút patří, že riskuje: z lásky, z milosrden-ství ke své tchýni (v 1. kpt, když se vrací s Noemi. do Betléma, ve 2. kpt. když jde na cizí pole sbírat klasy, ve 3. kpt. když jde za Boázem v noci na mlat). Není to vynucené, je to projev její věrnosti (což je také jeden z význa¬mů termínu chesed, jinak:
1.milosrdenství(ve vztahu Boha k člově¬ku),
2. vděčnost, zbožnost (ve vzta¬hu člověka k Bohu), ale také
3. vlídnost, odda¬nost, sounáležitost, účasten¬ství, solidarit, věr¬nost (ve vzta-hu člověka k člově¬ku). Se všemi významy termínu che¬sed se v knize Rút setkáváme.
Děj třetí kapitoly se odehrává o dožínkové slavnosti - slavnost vděč-nos¬ti Hospodinu za jeho milosrdenství a věrnost, za jeho dary k životu. Vázala se k ní řada bohoslužebných obřadů. Je tedy možné, že Boázovo jídlo a pití a následná „dobrá nálada“, byla obětním hodem. Rovněž na hroma¬du obilí neuléhá Boáz proto, aby jí uhlídal před případnými škůdci, tím méně, aby se jen posilnil spánkem, Uléhá tu v očekáváni věšteckého snu (ČEP, překlad s výkladem, str.222). Místo tajemného vidění či zname¬ní vidí o půlnoci Boáz u svých nohou ženu z masa a kostí, která se dovolá¬vá jeho pomoci, jeho zastání. Je mu tak naznačeno, co se Hospodinu líbí jako projev vděčnosti, jako odpověď na Boží milosrdenství a věrnost: milosrden-ství lidské (milosrdenství chci, a ne oběti; sr) a věrnost smlouvě Hospodino-vě(sr Dt 25,6n).
Rút se slovy „rozprostři křídlo svého pláště nad svou nevolnicí, vždyť jsi zastánce“ (sr Ž 91), dovolává Boázovy věrnosti Hospodinově smlou¬vě. Tady je zajímavá souvislost:
Ve 2,12 ji Boáz odkazuje na Hospodinovo zastá¬ní, na jeho odplatu a požehná¬ní („ať tě bohatě odmění Hospodin, pod jehož křídla ses přišla uk-rýt“ ; zde ve 3,9 Rút hledá konkretizaci tohoto požehná¬ní právě u Boáze („rozprostři křídlo svého pláště“).Ve 2. kapitole Boáz na Hospodina odka-zu¬je, ve 3. kapitole sám jedná jako Hospodin, tj. podle jeho vůle (spraved-livě, milosrdně, stává se zastáncem). Na Boázovi je demonstrová¬no, že věr-nost Hospodinu se projevuje v činech milosrdenství.
Termínem poznat (j-d-') je celá kapitola přímo prošpikována. Je důleži-té některé věci znát, poznat a jiné naopak „nepoznat (v.14). Je také zajíma-vé, jak zde „poznáváme“ jednotlivé aktéry děje: Noemi je stále důsledně jmenována jako tchýně ve vztahu k Rút (3,1; 3,6; 3,16). Zdůrazňuje se tím příbuzenský vztah, jímž se Rút dostává více do centra.
Rút je nazvána „ženou znamenitou“ (3,11), to je významný posun od pozjmenová¬ní „moabská dívka“ a „dcera“. Boáz je označen jako „zastánce“ (3,9) a sám se také tak nazývá (3,12).

Ve čtvrté kapitole Boáz (konečně?) bere věci do svých rukou, stává se iniciáto¬rem děje. V této kapitole jsme stále svědky, jako by se i na tomto místě, kde si Boáz bere Rút, obnovovala smlouva (sr. obno¬va smlouvy, Joz 24). Také proto si Židé o letnicích připomínají četbou knihy Rút smlouvu s Hospodinem, dar Desatera). Boáz se aktivně ujímá „té záležitosti“ (viz 3,18), totiž uplatnění levirátního zákona (Dt 25,5-10). Boáz patří k izraelské¬mu národu, ale jeho interpreta¬ce zákona je velkorysá (zahrnuje do jeho platnos¬ti i cizin¬ku). Ve čtvrté kapitole je to (již dříve zmíněné) druhé místo v celé knize Rút, kde Bůh jedná přímo a sice když dopřál, aby Rút otěhotně¬la (4,13). Bůh není jen tím, kdo dává chleba (1/6), ale je tím, kdo vykupu¬je, dává budoucnost. Zdánlivě paradoxně je celá kniha zaměře-na na Noemi (Noemi se narodil syn,;4,17). Noemi, která byla v 1. kapitole tak trpká, Bůh potvrzuje své milosrdenství a svou věr¬nost přes příslušníka svého lid a zahrnuje do tohoto proce¬su také cizinku. Celý příběh a postoj Rút a posléze i Boáze, pomů¬že, umož¬ní Noemi odhalit, zahlédnout Boží (milosrdnou) tvář. Namís¬to, aby dal zaniknout Elímelekovu rodu, se Bůh projeví jako Vykupitel, Zastánce: pro Noemi, Rút, Moáb, lidstvo... Bůh se proje¬ví jako ten, kdo má zájem o záchranu jak Izraele, tak pohanů. Naro-dí se Obéd (to není zkomolenina slova oběd :-)) , syn Boáza a Rút. Význam toho jména je ctitel nebo služebník Hospodinův. Tím jménem je předzna-me¬nán Mesiáš, který bude služebníkem Božím (sr Iz 53). O syna Rút (za-stánce), má zájem všechen lid (4,11) - a také o Mesiáše má zájem vše¬chen lid (sr Lk 2,10-11). Závěr kapitoly dává najevo, že bez svazku Boáze a Rút by nebyl ani David ani Mesiáš...(sr.4,22; Mt 1,16). Rút je kni¬hou pře-chodu: od doby Soud¬ců (kdy si každý dělá, co chce), k době smíření (době mesiášské).

2.3. Poznámky k některým důležitým výrazům
navrátit se, navracet se, ale také změnit úděl, obrátit se (š-v-b) znamená zde především změnu pohledu na věci, na události, na lidi. Vnitřní pro-měna se projeví vnějším postojem. Kniha Rút a její důraz na milosrdenství a věrnost je výzvou ke všeobecné konverzi, k obratu k Hospodinu, k ná-vratu věrnosti jeho smlouvě

milosrdenství (chesed) Toto podstatné jméno je považováno za hlavní, klí-čo¬vý pojem sémantického okruhu „milosti.“ - „Způsoby překladu jsou po-měrně rozmanité, závislé na frazeologii a kontextu (viz poznámky ke 3.kpt). Moderní terminologický průzkum (Nelson Glueck) dokládá důleži-tost vzájemné smluvní vázanosti partnerů při uplatňování chesed; tento pojem označuje jednání, jež je předem vymezeno společenským vztahem. Nejedná se tedy pouze o svobodný akt milosti, nýbrž je to čin vztahové solidarity. Oponenti „smluvního pojetí“ (Alfred Jepsen, Katharine Doob Saken¬feld), označují chesed spíše jako aktivní úkon, nikoli jako přístup či stav mysli; zpravidla se jedná o akci zacílenou k vysvobození druhého; ko-ná¬ní se odehrává v již existujícím vztahu, ; je to úkon, jež se očekává či požaduje od osoby v daných okolnostech „mocné“; adresátem dobrodiní je naopak osoba, jež nemá prostředníky, aby dosáhla kýžené ochrany či vy-svoboze¬ní; chesed není právně založený čin, silnějšího partnera tedy nelze nutit; zůstává věcí svobodné volby potenciálního pomocníka, zda požado-va¬ný úkon vykoná nebo nevykoná. Týká se především podstatné nouze, příjemce dobrodiní si není s to sám pomoci, ani nemůže dosáhnou pomoci žádným alternativním způsobem. Velmi často je tento výraz zdvo¬jen ter-mínem 'emet (věrnost), mluví- li se v SZ o Bohu (milosrdenství a věr¬nost jsou v charakteristice Hospodina natolik ustálené pojmy, že představu¬jí v biblické hebrejštině formuli). Ze vztahové reciprocity, jež je základní strukturou pojmu, pak vyplývá, že člověk zahrnutý Boží milostí sám odpo-vídá vděčnou odevzdaností Bohu a solidární vstřícností vůči bliž¬ním. Ta-kové jednání lze označit týmž termínem chesed,, člověka takto jednající¬ho pak výrazem chásíd /Boží/ „věrný“, „zbožný“ (dle M. Prudké¬ho z knihy Milost podle Písma a starokřesťanských autorů, str. 13-15; vydal Mlýn 2004).

zastánce, vykupitel (לאג) – vykupuje pozemek a přeneseně i Rút z její¬ho poníže¬ní tím, že se jí ujímá jako její manžel – dává jí nový život. Vykupi¬tel se ujímá dědictví svého zesnulého příbuzného o své újmě a zachraňu¬je ne-jen život, ale i lidskost Rút a Noemi. Vykupitel prokazuje milosrden¬ství – to je podstata záchrany: není nevšímavý k cizímu neštěstí

levirát – svatba příbuzného zemřelého muže s vdovou (sr Dt 25,5-10; Gn 38), aby nebylo vymazáno jméno zesnulého. Je to legální možnost pro vdo-vu, aby měla syna, který se o ni postará na stáří a který převezme po zesnu-lém manželu vdovy jeho roli.

gecila – výkup pozemku (Lv 25,25; Jr 32,7-8). Opatření, aby se půda nedo-sta¬la do cizích rukou. Noemi měla pozemky po zesnulém manželovi a po-třebovala goela, který by je vykoupil, zachoval a pak buď Noemi prodal nebo dluh odpustil a pozemky jí vrátil (daroval). To je záchrana práva na místo k životu (aby se člověk nemusel prodat do otroctví).

3. Teologická témata
a) milosrdenství a věrnost v rozličných podobách. Zajímavé je že termín věrnost ('emet) se v knize nevyskytuje i když o ni jde především (věrnost Hospodina svému lidu, věrnost jeho smlouvě, věrnost bližnímu v těžké ži-vot¬ní situaci...) Věrnost, která způsobuje „sterilitu budoucnosti“, je pou¬hou slepou poslušností zákona. Kdežto v Rút stojí v popředí služba životu. Pro-střednictvím druhých můžeme zakoušet Boží milosrdenství nebo je sami druhým zprostředkovat; souvisí to s vírou. Dominantou příběhu je zde nenarušitelné Boží vyvolení, milosrdenství a věrnost.

b) vztah k pohanům, k cizincům: v tomto směru je kniha Rút ukázkou, jak by pohané měli být obraceni na víru. Je apelem k odvaze pohlédnout (jako na člověka) na toho, od kterého se už nic nečeká (bezdětná vdova). Noemi nemohla od Rút jako od pohanky, od cizinky(dopředu) očekávat nic, ale nakonec jí skrze Rút přichází záchrana. Boáz je schopen učinit „zlomový krok“. Riskuje, když před společenstvím řekne, že si moabskou Rút vezme (sr. zákaz, aby si Izraelci nebrali pohanské ženy, Neh 13,23nn). Protože kniha Rút vznikla po babylonském zajetí, kdy byl tlak na to, očistit se od cizinců (pohanů), je možné, že tento její důraz je korektivem k tehdej-šímu všeobecnému trendu. Otázka, která patří možná spíš do „dnešního pohledu na text“: Jak přijímáme cizince, kteří se snaží integrovat a jsou nám často nepříjemní? Umíme „příchozí“ přijímat v jejich odlišnosti? Kni-ha Rút nás učí, že všechno velmi závisí na vztazích a vztahy zde velmi souvisí s komunika¬cí...

c) soteriologie: Na Rút se ukazuje, že zákony Tóry (paběrkování,2,2n, levi-rát¬ní sňatek, výkup pozemků) mají soteriologický charakter – pečovat o potřeb¬né v nouzi (solidarita). Patří sem také záchrana hosta a vdovy (host – Rút, vdova – Noemi;sr Dt10,18-19). Vdova postrádá nárok na dědictví po muži (Nu 27); je odkázána na příbuzné (zejména prvorozený syn). Nejtěžší úděl – bezdětná vdova. Záchrana přichází od Rút (syn) a Boáze (zastánce).

4. Dnešní pohled na text
Kniha Rút není román; je to zpráva, která se týká víry židovského národa i zpráva pro naši víru. Vyprávění se může vztahovat na každého („nějaký muž“; 1/1), kdo se musí v určité situaci rozhodovat. Věrnost je především schopnost změny smýšlení, sebereflexe, změny směru od sobectví(nebo pouze svého zájmu) ve prospěch druhého.
Nositelkami příběhu jsou ženy; je tedy možné diskutovat tzv. „žen¬skou otázku“. Dalším sociálními tématy jsou zde: solidarita rodiny, téma běžen-ců a asylantů, mezigenerační vztahy a dialog. Kniha Rút je knihou dialogů; je to příběh o komunikaci.

5. Starozákonní souvislosti:
Je zde zřejmá souvislost s vyvolením Abrahama („budeš požehnáním pro všechny národy“ Gn 12). Hospodin dovede svůj úmysl k cíli, i když „ z ven¬ku“ to tak nevypadá. Vnímáme zde ozvěnu Hospodinova jednání s Abraha¬mem. Totiž Boží věrnost, která je konstantou Božího jednání. Lid-ská věr¬nost (druhému, Boží smlouvě, Bohu), má proto požehnání, je po-žehnaná.

Novozákonní vyústění (soteriologické):
Rút v Ježíšově rodokmenu (Mt 1,1-16) je zařazena mezi ženy (hříšnice), jejichž manželství Bůh zvláštním způsobem požehnal. Církevní otcové vidí Rút jako metaforu pro pohany. Rút je postava víry – víra ji přivedla do Iz-rae¬le a pak i do Davidova rodokmenu. Příbuznost podle víry bude později hrát i u Ježíše velkou roli (M 3,32-35). Důvod seřazení jmen v Ježíšově ge-nealo¬gii má jistě širší význam, než jen pokrevní. S každou postavou se pojí příběh o něčem, co se později objeví i na mesiášovi. - On je jakoby vyvr-chole¬ním těchto dílčích příspěvků (kamínků mozaiky) do rodokmenu ži-vota. V případě Rút je to samozřejmě věrnost Bohu a Izraelskému lidu, dále její pozice ve společenství(je na nejnižším stupni) a konečně její spo-lečen¬ská role – jakmile se objeví, ponouká svou přítomností k nastolení práva (levirát a výkup pozemků). Je pozoruhodné, že v první kapitole Ma-toušo¬va evangelia, kde je vypsán Ježíšův rodopis, jehož členkou je i Rút, bezprostředně následuje vyprávění o události početí a narození Ježíše – Vykupite¬le, Zachránce, Mesiáše (Mt 1,23) Josef je zde podobný Boázovi: ujímá se Marie, je jejím zastáncem... Když se podíváme zpátky na Rt 4, napad¬ne nás, že tenkrát, když se narodil syn Rút a Boáze, slavili vlastně v Betlé¬mě „malé vánoce“.
Soterioliogické prvky knihy Rút najdeme v NZ beze zbytku: Ježíš prokazu¬je milosrdenství, ujímá se ubohých a vrací je do života tak, jako Boáz (to je z hlediska NZ klíčová postava).

6.Podněty ke kázání
Myslím, že je vhodné kázat knihu Rút lectio continua, případně jako čtyř-díl¬ný seriál. Tak aspoň lépe vynikne, jak různé podoby může mít věr¬nost, milosrdenství, solidarita a jak se Boží věrnost a věrnost lidská prolína¬jí.
Jistě lze z Rút použít jen určitý oddíl či několik veršů, pokud se jedná o kázání kazuální. - Buď svatební (a to ne právě 1,16-18, kde Rút slibuje věrnost své tchýni); spíš mám na mysli třetí kapitolu (při troše odvahy), kdy se dá zdůraznit vzájemná důvěra a spolehnutí na Boží věrnost, že On jedná a žehná, když (my) se dovoláváme jeho slova (3,9), jeho zaslíbení, když dbáme na ustanovení jeho zákona (na Boží vůli).
Zkusila jsem také využít „dobové pozadí“ knihy Rút (situace sklizně, letnice, nový chléb, nová naděje) v souvislosti se Sk 2 pro svatodušní kázá-ní. Duch svatý jako Boží záchranná akce (milosrdenství) pro dosud bez-radné učedníky, naděje tam, kde dosud nebyla, potvrzení Boží věrnosti: učedníci jsou uschopněni Duchem svatým k vlastní akci (kázání evangelia), která vede k záchraně mnohých...
Příběh knihy Rút se dá také vděčně využít na rodinnou neděli či k přípra¬vě táborového programu pro děti. Nabízím několik nápadů: jed-notli¬vé scény namalovat jako komiks (A3, A4) a prádelními kolíčky je po-stupně připevnit na šňůru (jednotlivé děti mohou číst text v „bublinách; vznikne z toho vlastně jakési divadlo). Nebo je možné k příběhu namalovat obrázky a použít je bez textu (pak je potřeba obrázků víc) jako němý film a se skupi¬nou dětí jej „promítnout“ ve shromáždění. Děti běhají jedno po dru¬hém s obrázky, tak aby na ně všichni účastníci shromáždění dobře vi-dě¬li, v pozadí stojí „kameraman“ (kameru lze úspěšně vyrobit z krabice od margarínu a jedné pet lahve od matonky). Je možné si k „filmu“ vymyslet hudbu,název vyrobit titulky... Při nedostatku vlastní invence můžete vy-u¬žít písničku z TdV „Tím vše začíná“, str. 78-82. Pokud se vám nechce moc malovat, stačí pro případnou motivaci k uvedení příběhu dva ob-rázky: 1. sehnutá žena nese pytel. Napsat do něj, co asi vleče, co ji tíží: smutek, oba¬vy, stáří nejistota, vyčítky svědomí... 2. obr: Dvě ženy, stará a mladá, nesou pytel společně. Napsat, co ubylo, co přibylo, co zůstává: ne-jistota, solidarita, vděčnost, láska...

(K přípravě tohoto textu jsem využila materiály biblické animace biblist¬ky Nicol Faber a poznám¬ky ThDr. Jiřího Beneše k soteriologickému charakte-ru kniny Rút.)