Lk 22,14-20 Ustanovení večeře Páně

1. První reakce
☛ lze vůbec kázat na liturgická slova? a jak?

☛ tragický konec jednoho proroka v jeho pozemské pouti?

☛ Je skutečně utrpení cestou k naplnění Božího království?

☛ Dostane nás askeze (od této chvíle nebudu píti…) blíže ke království Boží¬mu?

☛ Na čem si mám jako kazatel založit: na tradičním a často podvědomém chápá¬ní nebo na možnosti nechat se nově oslovit biblickým (i když notoric¬ky pod kůží vlezlým) textem?

☛ nemá se náhodou z kalicha pít dvakrát? A jaké víno? A co na to Tles-kač?

2. Text
2.1. Dvě zprávy
Slova ustanovení večeře Páně máme na dvou místech, teď mám na mysli pašijní příběh a první epištolu Korintským. Diametrální a význam¬ný rozdíl těch svědectví je především v tom, že 1K jed o svědec¬tví někoho druhého (ap. Pavla), zatímco slova z evangelií se tváří jako Ježíšova (i když jdou jistě pojmout jako slova svědectví autorů evange¬lií). Lukáš a Pavel mají k sobě blízko v tom, že - co se týče nejznáměj¬ších a nejpoužívanějších slov usta-nove¬ní (které také Pavel cituje) - se vzácně shodují (viz verše 19.20 z Lk 22 a 24.25 z 1K 11). Z toho vyplývá pochopení Pavlova textu jako vyzná¬ní, zatímco evangelijní text je jakou¬si zakládající událostí. Kritické zkoumání biblického textu nás ovšem může přivést na tuto spojnici i zcela z druhé strany. Teologicky vzato je Lukáš Pavlův žák. Pavlova autorita (a konec konců i formulace –
přijal jsem od Pána – i s vědomím, že Pavel nic takového v předvečer veli-konoc na vlastní uši od Pána slyšet nemohl – zakláda¬jí mezi Pavlem a Lu-kášem vztah, který přejímá ranně křesťanskou tradici nesenou apošto¬lem a „navrací ji“ do textu evangelia. Tahle úvaha nabude význa¬mu při srovnání různých způsobů slov o chlebu a vínu, čemuž se budu také v krátkosti vě-novat.
Významným těžištěm oddílu ustanovení večeře Páně v evange¬liu se nám může stát právě užší kontext samotných liturgických slov. Ten navra-ce¬jí liturgická slova do kontextu příběhu Ježíše Krista. (Není to tedy „svě-dec¬tví o události“ – jako v případě Pavlově -, ale „událost sama“.) Tak by se liturgická slova mohla stát srozumitelnějšími pro poslucha¬če. Tohle podtr-huje i literární forma obou zmiňovaných textů. Zatímco Pavlovo podá¬ní se více blíží hymnu či citaci liturgického tex¬tu, líčení evangelia vnímej¬me raději býti příběhem (bude se nám lépe kázat).

2.2. Rozdíly verzí evangelií
Při přípravě tohoto textu se nevyhneme otázce rozdílů v podání jednotli-vých evangelistů, především v těchto verších:

Matouš 26, 26 Když jedli, vzal Ježíš chléb, požehnal, lámal a dával učední-kům se slovy: "Vezměte, jezte, toto jest mé tělo."
27 Pak vzal i kalich, vzdal díky a podal jim ho se slovy: "Pijte z něho všich¬ni.
28 Neboť toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé na odpuštění hříchů.

Marek 14, 22 Když jedli, vzal chléb, požehnal. lámal a dával jim se slovy: "Vezměte, toto jest mé tělo."
23 Pak vzal kalich, vzdal díky, podal jim ho a pili z něho všichni.
24 A řekl jim: "Toto jest má krev, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé.

Lukáš 22,19 Pak vzal chléb, vzdal díky, lámal a dával jim se slovy: "Toto je mé tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku."
20 A právě tak, když bylo po večeři, vzal kalich a řekl: "Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá."
Jak známo evangelista Jan jídlo úplně přeskočil a věnuje se až následné hy-gie¬ně po jídle (a to paradoxně nohou, nikoli rukou, jak bychom čeka¬li), má to však také své hluboké teologické konotace, které ale překraču¬jí rámec mého zadání. Upozorňuji však na ně.
Rozprava o výše vytučněných rozdílech by nás mohla dovést na pole systematiky, tam ale nechceme a pokusíme se shrnout výše vytučně¬né jen z hlediska biblistiky:
Chléb, to je mé tělo - v tom panuje vzácná shoda. Jen Lukáš k to¬mu přidává, které se za vás vydává. Kde bere k tomuto odůvodnění argumen¬ty, nevíme. Snad více a důrazněji teologicky myslí a spojuje si konstatování o tělo s předpověďmi utrpení Mesiáše: musí trpět, musí být vydán. Sám Lukáš na utrpení naráží v kontextu před slovy o chlebu. Proč ale na rozdíl od ostat¬ních evangelistů považuje za důležité zopako¬vat i na tomto místě, že se toto tělo za nás vydává, zůstává tajemstvím jeho teologického důrazu.
Slova o kalichu jsou rozmanitější: Matouš a Marek svědčí o krvi, která zpečeťuje smlouvu a prolévá se za mnohé (v případě Matouše ještě specifi-kováno na odpuštění hříchů). Lukáš na to jde jinak: tento kalich, není krev, ale sama nová smlouva, která je mou krví zpečetěna a ta je proli¬ta i za vás.
To čiňte na mou památku. To je specifikum Lukáše a Pavla, kteří patří do jedné rodiny, zatímco Matouš a Marek tvoří rodinu dru¬hou. Narឬka na památku vede až k Božímu ustanovení nejen verbální¬ho, ale také materia-lizované¬ho kultického zpřítomnění jistého úkonu. Rozhodující při tom ne-ní naše vzpomínka, ale Boží zaslíbení, že tento čin platí. Jde tedy předně o Boží jednání, které Bůh ponechává v trvalé platnosti, na které pamatuje, takže společenství církve si je může opakova¬ně zpřítomňovat.
Ve vší stručnosti jsem upozornil na rozdíly v textech o ustanove¬ní ve-čeře Páně. Pro zvídavé dopručuji druhou kapitolu z knihy Pavla Filipiho, Hostina chudých, str. 15-26, která se právě textovou otázkou perikopy za-bý¬vá podrobně.

2.3. Komentář
v.14: Když nastala hodina, usedl ke stolu a apoštolové s ním.
Z verše slyšíme význam zařazení perikopy do kontextu kapitoly. Neopaku-je se kdo usedá ke stolu. Dřívější verše totiž jasně ukazují, že je to Ježíš. Tato spjatost s kontextem také zvýrazňuje, že tato slova nejsou samostatná liturgic¬ká (zatímco v jiných podání – Pavel, Matouš – samostat¬nost textu zaznívá). Nastala hodina připomíná mi to Markovo evangelium ve chvíli zatýkání v Getsemane – přišla hodina, Syn člověk je vydáván do rukou hříšní¬ků. Přichází zlom, naplnění předpovědí. Je pozoruhodné, že když se láme hodina, Ježíš sedí u stolu a sdílí chléb a kalich se svými blízkými.

v. 15: Řekl jim: "Velice jsem toužil jísti s vámi tohoto beránka, dříve, než budu trpět.
Zmínka o utrpení v tomto verši jakoby připravovalo půdu pro paralelu me-zi významem krve paschálního beránka a nové smlouvy v krvi Ježíšo¬vě, jak o tom bude mluvit verš 20.

v. 16: Neboť vám pravím, že ho již nebudu jíst, dokud vše nedojde naplně-ní v království Božím."
Jazyk tohoto verše je paralelní s veršem 18, kdy se hovoří o kalichu. Důle-ži¬tá zmínka je vražena do slova naplnění. Pamatujme, že přišla hodina. Escha¬tologické motivy se přibližují, ve světle následujících ver¬šů, kdy je chléb a víno podáváno ostatním, jakoby eschatologie byla přítomností.
I když ve srovnání s předchozím veršem by si kde kdo mohl zaklá¬dat na důležitosti a významu odříkání (v případě vína abstinence) o tomto to není. Jde spíše o prorockou anticipaci věcí, které přicházejí. Z těchto slov ovšem také zaznívá, že to, co Ježíš předvídá jako eschatologic¬kou hostinu království Božího není přímo příchod králov¬ství, ale musí to být to, co bu-de následovat v dalších dnech, jeho smrt potažmo vzkříšení.

v. 17: Vzal kalich, vzdal díky a řekl: "Vezměte a podávejte mezi sebou.
Zde se musíme zastavit u paralelismu veršů 15-18 a 19-20. Zdánli¬vě logic-ký paralelismus jakoby rozlišoval mezi starší a novější interpreta¬cí událostí, jako by ustanovoval nové pojetí lámání chleba (berán¬ka) a podávání kali-cha. Paschální večeře se proměňuje v křesťan¬skou eucharis¬tii.
v. 18: Neboť vám pravím, že od této chvíle nebudu píti z plodu vinné ré-vy, dokud nepřijde království Boží."
V tomto verši zdá se Lukáš čerpá z markovské tradice, i když markov¬ské kdy budu pít nový kalich v Božím království zdá se býti výstižnější a sro-zumitelněj¬ší. Lukášovi ovšem zaznívá paralelismus s veršem 16.

v.19: Pak vzal chléb, vzdal díky, lámal a dával jim se slovy: "Toto je mé tělo, které se za vás vydává. To čiňte na mou památku."
Tímto veršem přechází Lukáš z pre-lukášovské látky do vlastní, kterou zřetel¬ně čerpá z pavlovské teologie. Zdá se, že důraz u následujících veršů je kladen na doslovnou liturgickou formu, zatímco předchozí paralelis¬mus má spíše vystihnout historické spojitosti tohoto nového svátostného aktu křesťanstva.
Když se láme tělo… toto je trochu zavádějící výklad, který ovšem v někte¬rých církevních tradicích sehrává podstatnou roli. Biblicky doslov-ně vzato, se tu žádné tělo neláme. Láme se chléb, tělo se vydává. Tento obrat vnímám spíše jako liturgický výraz, něco musí být odlome¬no, aby něco jiného přineslo větší prospěch. Napadá mne spíše obraz štípení nebo prořezávání.
Zlatý důl můžeme najít ve formě sdělení: dával jim se slovy… něco se předá¬vá, vydané dělo, které něco znamená! Takto to bylo řečeno. Veške¬rá podpora této tradice i samotného tohoto činění směřuje i k nám, je tu i pro nás. Tento moment platí také o následujícím verši. Ve skutečnosti jde o zvlášt¬ní spojení s poslušností a vzpomínkou. Čímž to slova to čiňte na mou památku dostávají trochu jiný výraz, než jak si je u protestantů vykládají katolíci. Slavení eucharistie není jenom vzpomín¬kou, ale především novým uskutečňováním, neustálým obnovová¬ním toho, co bylo řečeno, co bylo Bohem pro člověk a vykoná¬no.

v. 20: A právě tak, když bylo po večeři, vzal kalich a řekl: "Tento kalich je nová smlouva zpečetěná mou krví, která se za vás prolévá."
Lukáš setrvává na důrazu mluvit o chlebu a kalichu zvlášť a dokonce dvoj-mo. Skutečnost, že tento kalich je nová smlouva rozehrává v hlavě teologů mnohá dějství. Ne neprávem. Prolomení smlouvy, která jde jen ztěží plnit, je otázkou oběti, tuto obět činí Bůh. Stará smlouva je přetvoře¬na v novou a má na tom podíl Boží oběť. Důležité vnímám, že se nic nového nezakládá, nepřetrhává se spojitost se starým. Boží zaslíbe¬ní zůstávají a obnovují se novým způsobem.
Při povědomí, že Ježíšovo poselství graduje ve smrti a přesto je tu řeč o nové smlouvě, jejímž cílem smrt byla asi těžko, nabývá na význa¬mu sou-vis¬lost s povelikonoční zkušeností, že je to právě Ježíš, který touto ces¬tou šel, Pán, který povstal z bídy smrti a je zpřítomňován v chle¬bu a kali¬chu a potvrzu¬je tak novou smlouvu mezi těmi, kteří se k němu hlásí.

Co říci ke komentáři závěrem? Ježíš chce s učedníky oslavit vysvoboze¬ní z Egypta tradičním způsobem a také předjímá Boží spasení „svého“ lidu. Zjevně ztotožňuje Boží smlouvu se svou krví. Popis tohoto příbě¬hu není jenom historickou zprávou, ale také výkladem významu Ježíšo¬va působení. O zvláštnost janovské teologie jsme se už otřeli a proto je dobré zmínit, že Jan eucharistické momenty zpracoval už v příběhu o nasycení pěti tisíců a proto nemá zapotřebí je na začátku pašijí opako¬vat. Ostatní evangelisté v tomto příběhu vycházejí z paschální večeře, ale jakákoli identifikace s někte¬rou z jejích částí je problematická. Spíše bychom se měli soustředit na zcela novou interpretaci paschálních moti¬vů.
Možnosti komentáře tohoto textu jsem zdaleka nevyčerpal, pro zvída-vé odkazuji na standardní komentářová vydání.

3. Teologická témata
Nejsem si jist, zda tento text je z hlediska teologických témat bohatý. Ať vykladač přijde na témat kolik chce, všechny nakonec budou ústit v jedno. Právě toho bychom se měli vyvarovat a zůstat raději na polovi¬ně cesty, aby¬chom tento text otevřeli posluchači v celé škále možností, i těch ne-skuteč¬ných.
Jednotlivá témata zaznívají spíše v jednotlivých slovech. O tomto textu platí, že je bohatý tak, jak ho posluchač bohatý chce slyšet. U jednotli¬vých témat uvádím jenom momenty textu, které k němu vedou (snad najdete i další):
a) společenství
Sedí u jednoho stolu, jí spolu, podávají mezi sebou. Je to společenství, které se takto schází naposledy. Děje se tady něco za vás…
b) vděčnost
Velice jsem toužil – splněné přání; vzdal díky
c) sdílení
usedl ke stolu s apoštoly; vezměte a podávejte mezi sebou; řekl jim; na mou památku
d) oběť
než budu trpět; pravím vám, od této chvíle nebudu…; tělo, které se za vás vydává; …zpečetěná krví, která se za vás prolévá
e) historická souvztažnost
jist spolu; beránek; plod vinné révy; naplnění v království Božím
f) eschatologický odkaz
nastala hodina; království boží, nová smouva
g) vykoupení
tělo, krev; chléb, kalich; za vás; království Boží, velice jsem toužil; naplně-ní

4. Podněty pro kázání
Stane se, že kázání projde několika tématy. Zcela jistě by nemělo končit tématem E. a pravděpodobně také ne D. Zdá se mi, že nejlepšími vrcho¬ly textu jsou témata a, b a f, přičemž osobně bych preferoval a. Zdá se mi, že skutečnost, že Ježíš a jeho učedníci (následovníci, posluchači) jsou spolu, je k nezaplacení a stojí za to ji neustále opakovat.

Zpracování textu Lk 22,14-20 jako textu kázání na neděli dí-kůvzdání
Důležitou roli bude hrát výběr textu čtení a protože jsem se v jiné přípra¬vě zabýval podobenstvím o boháči a stodolách pokusím s najít osnovu právě s tímto čtením právě ku příležitosti díkůvzdání.
Dobrou příležitostí se jeví i povšimnutí si, že Lukášův text má i první část, který bývá vynechávána. Především verše 22,15.16. Ty ukazu¬jí, jak rozdílné myšlení oba texty předkládají. Společně tyto texty vycházejí z očekávání. I sedlák čekal, že jeho pole urodí. Společně sklíze¬jí nadmíru. V souvislosti s podobenstvím o boháči a stodolách bije do očí Ježíšovo pravdi¬vé nahlížení skutečnosti. Těším se na tento okam¬žik, i když vím, že je to začátek mého utrpení. Boháč neviděl dál, než na plné sýpky. Ježíš vidí ještě mno¬hem dál a ani neradostný výhled mu nezkazí pravou radost oka-mži¬ku.
Do očí bijící je důraz na vděčnost, který se v lukášovském textu obje-vu¬je nejednou, zatímco v podobenství chybí. I další srovnání jsou spíše svým charakterem kontrastní: výhled do budoucnosti, osamoce¬nost a spo-lečen¬ství.
Tématem se zdá i to, co mají hlavní hrdinové textu za sebou, práci, kterou vykonali a to, k čemu je vedla. Ježíš i sedlák nepřišli do tohoto okamži¬ku náhodou a nepřipraveni. Jde jen o to, co s nimi daná situace udě-lal, jak na ni zareagovali. Vzhledem k tomu, že při díkůvzdá¬ní by měla být hlav¬ním vrcholem zvěstování slova vděčnost nabízí spojení těchto textů mnohé mož¬nosti, jak kázání ať komparativ¬ně, nebo čistě homileticky vy-sta¬vět.

Jsou ovšem i jiné možnosti, které čtení vybrat:

 Ex 12, 3b-12a ustanovení hodu beránka. Toto spojení nás odkáže na historické souvislosti textu, od tìch se mùžeme odrazit k tématùm, které chceme vyzdvihnout.
 Jan 6,1-15 nasycení pìti tisícù. V tomto spojení bude zaznívat pøede-vším dùraz na spoleèenství, vdìènost, vykoupení a eschatologický od-kaz
 nebo nìkteré pavlovské ètení (Kol 1,15-20; 1K 15,3-11)
 a jsou ještì i mnohé další (namátkou Iz 53,4-9)

Možné zvláštnosti:
 ne výklad, ale narativní podání – možnost vyložit danosti a teologii textu ve vyprávìní, tøebas jako vyprávìní jednoho z uèedníkù, který si na poslední stolování s Ježíšem vzpomíná v dobì dávné po vzkøíšení. Takový postup nám zcela pøirozenì nabídne mnoho možností, jak vy-svìt¬lit reálie doby a ještì nám nabídne bonus v podobì možnosti shr¬nout text z pohledu vlastní víry. Text kázání nebo jeho vìtší èást bude pak velmi dynamický a posluchaèsky zajímavý,

 novì objevený text – právì proto, že slova tohoto oddílu mùžeme naz-vat „profláklá“, mùžeme kázání pojmout jako úvahu ètenáøe, který ta-ko¬vá slova ète poprvé. Zkoumá vlastnì dìdictví svých pøedkù, o kte¬rém ví jen nìco a tohle pro nìj nové. Ptá se pak sám sebe, co to vlastnì zna-mená, nachází odpovìdi. Zdá se mi, že to je dobrá možnost, jak sta¬rou vìrouku vyjádøit novými vìtami.

Souvislost s eucharistickým slavením

Právě ve vztahu s volbou textu Lk 22,14-20 na neděli díkůvzdání se nabízí vyzdvižení souvislosti výstavby osnovy a důrazu kázání s liturgic¬kými slovy nejen samotné eucharistické modlitby, ale také tře¬bas slova milosti, nebo přípravy k večeři Páně ať už používáme doslova formuláře agendy, nebo se snažíme tato slova biblicky formulovat nově. Vyjádření naší víry je tady otevřena kreativní cesta.