Žalm 122

Už jsme pověděli, že výzva k pouti do Jeruzaléma, „pojďme do domu Hospodinova“, vyvolávala velikou radost u těch, kteří nežili v Jeruzalémě a byli vzdáleni pravidelných bohoslužeb ve chrámu. Cesta do Hospodi-nova domu byla opravdu vyvrcholením celého roku. Na ni se věřící těšili víc než na cokoliv jiného. Poutníci se na cestě do Jeruzaléma navzájem povzbuzovali. „Pojďme do Jeruzaléma, do domu Hospodinova, nehleď-me na obtíže cesty, ať každý z nás dojde až do cíle.
Cestou si představují, že vlastně jejich nohy stojí už v je-ruzalémských branách. Je to jakási předjímka, anticipace konečného cíle. Tak se i my těšíme na každou neděli, přenášíme se do budoucího Božího království, do té věčné Boží neděle, kdy budeme chválit svého Boha a Pána, zproš¬těni všeho trápení a bolestí. Cesta na bohoslužby, k dobrému a krásnému cíli, je jenom závdavkem, jen skrovným začát-kem toho ještě krásnějšího, co očekáváme na konci dějin, života v blízkosti Boží bez hříchu a zla.
Oči putujících věřících si představují Jeruzalém jako město se-mknuté v jeden celek, chráněné hradbami, opatřené branami. V něm nic zlého nebude. Tam nahoru do Jeruzaléma vystupují ze všech svých trápe-ní a bolestí všechny Hospodinovy kmeny (v.3). Myslí se zde na celý Izra-el, i když po babylonském zajetí větší část Božího lidu přestala existovat v asy¬rském zajetí. Do Jeruzaléma v představě poutníků vystupují všich-ni. Vystupují Izraeli na svědectví (v.4b). Jednou do toho Jeruzaléma půjdou všich¬ni Izraelští. Plnost Božího lidu završí pak ti, kteří se budou držet pravého Izraelského, Ježíše Krista, křesťané. V našem žalmu má-me tedy výhled až k tomu nebeskému Jeruzalému, k ekumenické jed-notě všeho Božího lidu, jak to prorocky viděl Izaiáš (2,2-3). „I stane se v posledních dnech, že hora domu Hospodinova se bude tyčit nad vrcho-ly hor a budou k ní proudit všechny národy. Budou se pobízet: Pojď¬te, vystupme na horu Hospodinovu do domu Boha Jákobova.“
Proto jsou v Jeruzalémě už postaveny soudní stolce, stolce Davidova domu. Bůh zde bude soudit, vyhlásí své právo. Ale jeho právo je velikou nadějí pro všechny lidi. Vyhlašuje ho Mesiáš, naděje Izraele. „Třti¬na nalomená nebude dolomena a len kouřící nebude uhašen. Bude vynášen soud podle pravdy (Iz 42,3).“ Boží soud smíme vidět přes Božího Syna Ježíše Krista, který odstraňuje hřích, ale hříšnému člověku dává život. Můžeme se chopit vírou tohoto Božího milosrdenství.

Závěrem poutníci vyprošují Jeruzalému pokoj. Vyslovují tak vlast¬ně Boží požehnání nad Jeruzalémem. (Slovem pokoj, šálom, se i dnes vzájemně pozdravují.) Jakmile zahlédli před sebou svaté město, volají: Posíláme pozdrav Jeruzalému. Pokoj ať přijde na ty, kteří Jeruzalém milují. Pokoj pro ty, kteří do něho putují. Pokoj pro jeruzalémské hradby a paláce, aby už nikdy nebyly zničeny nepřáteli. Pokoj také pro přátele a bratry, kteří v něm žijí. Ten Boží pokoj se bude šířit dál jako kruhy po vodě, když se do ní hodí kámen. Nakonec je pokoj vyprošován i pro dům Hospodina, našeho Boha. Přát druhým pokoj znamená činit dobře všem lidem, zastat se poníženého, usilovat o spravedlnost, nevidět všechno jen černě, nepropadat beznaději. Takovýto životní postoj je i dnes velikou pomocí pro naši společnost, uprostřed níž žijeme. Kdo na-pomáhá dobru a spravedlnosti, kdo usiluje o mravnost, je i dnes blízko Božího království. Vždyť našemu Bohu jde o to, aby všichni lidé mohli žít v pokoji pod jeho dobrou vládou. Co to znamená konkrétně pro nás? „Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak vy ve všem jednejte s nimi. V tom je celý Boží zákon i proroci( Mt 7,12), pověděl nám Ježíš.“ I my máme hledat dobré pro druhé, pro bližní.

Bože, Otče náš nebeský, děkujeme ti za nový den, do něhož jsme se směli probudit. Dej, aby radost z neděle nás provázela v dalších dnech, které jsou před námi. Děkujeme za to, že se smíme mít rádi, protože jsme dětmi jednoho nebeského Otce a Pána. Prosíme o tvé požehnání, o další projevy tvé milosti a lásky. Bez ní bychom nemohli být šťastni.
Amen.