Poutní písně

Je před námi poslední píseň stupňů, píseň poutníků do jeruzalémského chrámu. Bohoslužby skončily. Poutníci už zřejmě opouštějí jeruzalémský chrám, a vracejí se zase do svých domovů. Nyní posílají tímto žalmem pozd¬rav a vzkaz všem, kteří konají službu v jeruzalémském chrámu. Původní hebrejský text má pozoruhodný obrat: ŽEHNEJTE HOSPODI-NA. To je úkolem farářů a farářek, všech těch, kteří stojí v Boží službě. Ale co to znamená žehnat Hospodina? Vždyť přece dobře víme, že Hospodin obyčejně žehná nám. Dává nám své dobré dary. Když nám žehná, tak nás vyznamenává.

Ž 133 je vzpomínkou na těžké chvíle v babylonském zajetí, kdy věřící judští byli rozptýleni po celé zemi. „Jaké dobro, jaké blaho (jak je to dobré a utěšené, Kralická, v. 1),“ když se nyní už mohou účastnit aspoň jedenkrát v roce bohoslužeb v jeruzalémském chrámu. Dovedeme si to představit. I my máme přece různé slavnosti, k nimž se scházíme z mnoha sborů a pro¬žíváme radost z toho, že patříme k sobě navzájem. Tak je tomu každou neděli na bohoslužbách.

V Ž 132, který je z poutních písní nejdelší (18 veršů), si poutník zpří-tomňuje život krále Davida. Proto hned v 1. verši čteme: „Hospodi¬ne, rozpomeň se na Davida na veškerou jeho usilovnou péči.“ Tento žalm byl snad modlitbou izraelského krále nebo kněze při slavnosti posvěcení chrá¬mu. V žalmu je řeč o truhle smlouvy, o místě, kde bude umístěn tento viditelný symbol Hospodinovy přítomnosti. David, jak víme s velice trápí (v.3-5) nad tím, že sám už bydlí v královském paláci v Jeruzalémě, zatímco truhla smlouvy ještě není v Jeruzalémě, ale je kdesi na Jaar-ských polích (v.6).

Velikým kazem našeho duchovního života je nedostatek pokory. V dnešním žalmu je nedostatek vyjádřen trojím obratem. Domýšlivé srdce, povýšený pohled, honba za velkými věcmi, které nám nenáleží (Kra¬lická).
Pýcha je v bibli takovým hříchem, že jej katolíci uvádějí jako první ze sedmi smrtelných hříchů. Způsobila Adamův pád na počátku bible. Znamenala pokušení být jako Bůh, být něčím víc, než člověku náleží. Pýcha se nás lehce zmocní, ani to nepozorujeme. A je často horší, než pýcha nevěřících.

Člověk neprožívá vždycky těžké problémy, a tak o svém životě tolik nepřemýšlí. Někdy se však objeví taková životní situace, která ho sevře, strh¬ne do hlubin. Přijdou těžké životní okolnosti jako ne¬moc, zármutek, ne¬úspěch a těžké zklamání. Najednou jsme na dně. Nyní záleží na tom, co teď uděláme, kam se obrátíme.

Židé sami na sobě prožili a stále prožívají, že být Hospodinem vyvoleni není zárukou klidného a vnějšně úspěšného života. Právě naopak! Dějiny Božího lidu začínají přece v Egyptě, kde potomci Abrahamovi trpí pod nadvládou egyptských faraonů. Zakoušejí tam otroctví nejen fyzické, nýbrž i duchovní, když jim tam chtějí vzít jejich víru v Hospodina a dokázat, že egyptští bohové jsou silnější, než Hospodin, bůh nomádů a pastevců.

Devátá poutní píseň rozvádí celou šíři Boží péče. „ Blaze tomu, kdo se bojí Hospodina (v.1)“. Ten totiž nalezl štěstí, neboť se bojí, aby Hospodina nezarmoutil, protože už zakusil jeho dobrotu a lásku. Rodiče získají respekt u dětí, když se o ně dobře starají, když jim včas řeknou, co je dobré a co je zlé. To děti nade vše potřebují. Kde jinde by se to měli dovědět? V televizi či v novinách asi sotva. Nepřevažuje v nich vždyc-ky dobro, láska a pomoc druhému člověku. Štěstí nám nezaručí svoboda bez hranic.

V nadpisku k této poutní písni je napsáno Šalomounova. Jistě proto, že je hned v prvním verši zmínka o stavbě domu, chrámu. Chrám nemohl postavit král David, i když po tom velice toužil, protože vedl mnoho válek. Tato výsada byla dána jeho synu Šalomounovi (v jeho slově se objevuje slovo šálóm, hluboký pokoj).

Žalmista vzpomíná na tu radostnou chvíli, kdy Božímu lidu skončilo babylonské zajetí. Byla to událost, kdy Hospodin zasáhl a přišlo vysvobo-zení. Židé si je připomínali každým rokem. Hospodin změnil úděl Sijóna.. Stalo se něco, co nikdo nečekal, jako neskutečný sen to prožívali ti, kteří najednou dostali svobodu. Tehdy naše ústa naplnil smích a náš jazyk plesal. Tehdy se říkalo mezi národy: „Hospodin s nimi učinil veliké věci (v.2).“

Poutník v Ž 125 skládá svou píseň ve chvíli, kdy pociťuje, jak je sám a opuš¬těn. Kolem něho jsou lidé, kteří ve svém sobeckém jednání, často s určitou zálibou, škodí každému, kdo chce žít jinak, než jak je ve světě obvyklé. Ano je tomu tak, že slušné jednání, chování podle určitých norem víry, provokuje často ty, kteří „kašlou“ na nějakou mravnost a slušnost. Ano žezlo zvůle (v.3) často dopadá na ty, kteří nechtějí kulhat na obě strany zůstávají věrni svému Bohu.