Žalm 125

Poutník v Ž 125 skládá svou píseň ve chvíli, kdy pociťuje, jak je sám a opuš¬těn. Kolem něho jsou lidé, kteří ve svém sobeckém jednání, často s určitou zálibou, škodí každému, kdo chce žít jinak, než jak je ve světě obvyklé. Ano je tomu tak, že slušné jednání, chování podle určitých norem víry, provokuje často ty, kteří „kašlou“ na nějakou mravnost a slušnost. Ano žezlo zvůle (v.3) často dopadá na ty, kteří nechtějí kulhat na obě strany zůstávají věrni svému Bohu.

To, co žalmistu potěšuje, je vzpomínka na Jeruzalém, který je jako nějaké hnízdo chráněn ze všech stran, chráněn okolními horami. Stejně chrá¬ní Hospodin svůj svatý lid. Obklopuje ho ze všech stran. Poutník doufá v Hospodina, v němž je jeho víra pevně zakotvena a důvěřuje mu. Můžeme věřit v dobro a spravedlnost, ale nemůžeme se modlit k těmto hodnotám a mít k nim vztah: já-ty. Ale jen docela osobní vztah důvěry, k Bohu se stává silou, která mění a přetváří naše životy k dobrému. Mohu důvěřovat třebas manželce, manželovi, příteli, těm, o nichž jsem se přesvědčil, že to se mnou myslí dobře. Žalmista chce pevně důvěřovat Hospodinu a ve svém doufání být jako je pevná hora Sijón, která se nepohne, ale zůstává na věky. Uprostřed hor, v Boží ochraně smí žít Boží lid, nyní i na věky. Hospodin bude mít poslední slovo nad naším světem. Proto má žalmista dost síly, aby nevztáhl svou ruku k podlostem (v.3). Může odpovědně a mrav¬ně jednat podle Božích přiká-zání. Hospodinu se svět nevymkl z rukou. Žalmista prosí o to, aby mohl dál okoušet Boží dobrotu (v.4), aby jeho srdce zůstalo přímé. Jen když bude Hospodin v našem životě na prvním místě, uvarujeme se zlých činů.
Ty, kteří jdou křivolakými cestami, (v.5), nechá Hospodin ať jdou cestou, kterou chtějí jít (překlad prof. Hellera, Poutní písně). Nebudou už moci škodit Božímu lidu. Věřící poutník, jak vidím, nezatracuje své ne-přátele. Pokoj s Izraelem, kterým končí tato píseň, není jen klid zbraní, nýbrž plná spravedlnost. Dobré věci nejen pro Židy, pro Izrael, nýbrž i pro všech¬ny národy světa. Taková je naše naděje pro ty, kteří zatím o víru v Boha nestojí, že jednou přijdou i oni do Jeruzaléma, jak tuto dobu vyhlíží prorok Izaiáš 2,2-3: „I stane se v posledních dnech, že se bude hora Hos¬podinova tyčit nad vrcholy hor a budou k ní proudit mnohé národy. Pojď¬me, vystupujme na horu Hospodinovu, domu Boha Jákobo-va. Bude nás učit svým cestám a my budeme po jeho cestách chodit“.

Hospodine, důvěřujeme Ti, protože jsme se ve svých životech setkali s tvou láskou. Prožili jsme, jak jsi nás mnohokrát uchránil před neroz-vážným jednáním, když jsme se chtěli mstít a vybojovávat si své právo. S tvou pomocí se můžeme svěřit tvému dobrému jednání s námi. To je pro nás to nejlepší. Amen